8. března 2019 14:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Váš Smetana je skvělý, říká hvězda JazzFestuBrno Branford Marsalis

Branford Marsalis | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Branford Marsalis | foto: Roger Thomas

Trojnásobný držitel Grammy, slavný americký saxofonista Branford Marsalis, se vrací 13. března do České republiky, aby se svým kvartetem zahájil v brněnském Sono Centru letošní ročník festivalu JazzFestBrno.

Vyrůstal jste v Louisianě, zemi hudbě zaslíbené, maminka byla jazzová zpěvačka a otec je klavírista. Jak jste tamní hudební tradici vnímal?
Hudba byla všude, nedalo se jí vyhnout, v rádiu, v naší ulici, hrávala se v domě našich sousedů. Je to jediné místo ve Spojených státech, kde se kapely jen tak promenují v ulicích a hrají, kdykoliv se může objevit nějaký mejdan. Skvělé místo k dospívání.

Začínal jste s klarinetem, saxofon jste vzal do ruky až ve svých čtrnácti letech. Prý to bylo kvůli děvčeti...
Ne kvůli jedné dívce, kvůli mnoha! Ale nebylo to tak cool, jak to zní. Bylo mi asi čtrnáct, najednou jsem se začal dívat na holky dost jiným pohledem než ve třinácti, připadaly mi velmi krásné. Nevěděl jsem, co dělat, táhl jsem se za nimi, kamkoliv šly. Jednou jsem se tak dostal do gymnaziálního auditoria, kde se tančilo, jenže já byl hodně plaché dítě na to, abych se předváděl v tanci. Hrála tam živá kapela muziku, co se hrála v sedmdesátých letech v rádiu. Řekl jsem si: „Možná že kdybych začal hrát v kapele, budu se potkávat s holkama.“ Proto jsem chtěl hrát na saxofon, abych mohl hrát v kapele. Jenže ani tak jsem ty holky nějak nepotkával...

Jak se na změnu nástroje tvářili doma?
Nemohli tušit, že budeme s bratry Wyntonem, Delfeayem a Jasonem jednou profesionálními hudebníky, já to tedy rozhodně v těch čtrnácti netušil, hrál jsem pro zábavu. Můj táta byl nadšený.

Je o vás známo, že jste fanouškem klasické hudby. Jak formovala váš přístup k jazzové tvorbě?
Pro mě je na prvním místě melodie, harmonie až na druhém. Pokud čtete notové zápisy klasické hudby – nikomu nedoporučuji, aby to dělal –, všimnete si, že harmonie může být čímkoliv, co melodie chce a potřebuje. V jazzových školách trávíme tolik času studiem harmonie, že se mnozí přikloní k tomu, psát nejdříve harmonie, melodie až později. To je mnohem méně úspěšný způsob, jak skládat. V tom mě klasická hudba hodně naučila. Váš Smetana je skvělý! Bach, Mozart, Wagner, Chopin, někteří američtí skladatelé jako Aaron Copland nebo Brit Sally Beamish, Igor Stravinskij, Šostakovič, Prokofjev...

Objevil jste něco zajímavého ze současné hudební tvorby? Nějaké novinky, co stojí za pozornost.
Nic výjimečného jsem nezaznamenal. Nepotřebuji novinky, chci jen dobré věci. Nejsem fascinován novotami. Stravinskij je mrtvý a jeho hudba je stále úžasná, naživu je sice spousta jiných skladatelů, ale jejich hudba není tak dobrá jako ta jeho. Bachovi je pět set let, a přesto ho pořád poslouchám. Nepustím si věc jen proto, že je nová.

Co tvorba vašich bratrů? Poslechnete si ji, nebo ji natolik dobře znáte, že se jejich desky do vašeho přehrávače nedostanou?
Když vydají novou nahrávku, chvilku ji poslouchám, abych si je mohl dobírat, a pak jakž takž. Nemám ve zvyku pravidelný poslech věcí mé rodiny, nepouštím si to týdny. Něco vyjde, poslechnu si to, řeknu, že to je dobré, sdělím své dojmy a vrátím se ke své práci.

Nedávno byly oznámeny výsledky Grammy. Vy jste tuto cenu získal hned třikrát. Sledujete je?
Nezajímám se o to. Víte, je to komplikované, ta cena je věc hudebního průmyslu, nejedná se o uměleckou cenu nebo ocenění za hudební přínos. Hudební průmysl se orientuje na mladé lidi, což mi dává naprosto smysl, mladí kupují desky, takže chtějí poslouchat mladé, kteří je reprezentují. Moje dcera je naprosto zažraná do zpěvačky Halsey, myslím si, že taky něco vyhrála, dcera byla nadšená. Ale já jsem přesně o pětatřicet let starší než Halsey a soustředím se jen na hraní, protože dobře vím, jak je náročné dělat muziku a dělat ji dobře. Instrumentální hudba nikdy nebude tak populární jako zpívané písně, průmysl se přiklání k popu, rapu apod. Já se nesnažím být jako oni, ani jim nezávidím, mám z nich radost, ocenění určitě mou tvorbu nezlepší. Jestli ji něco může vylepšit, pak je to studium hudby. Ostatně, až bude většina z nich alespoň z poloviny tak stará jako já, už tohle dělat nebudou, takže se to vyřeší samo.

Přesto se z rozhovorů s vámi zdá, že se o hudební vzdělávání mladých hudebníků zajímáte.
I těch starých! Učím na univerzitě v Severní Karolíně, mám nejrůznější studenty, bavíme se, hodně se smějeme, užíváme si to, většinou jsou lekce spíše debatami o umění. Nemůžete někoho dokonale naučit, jak hrát na nástroj, to může každý jen sám. Mluvím s nimi o různých přístupech. Když mají technické problémy, snažíme se najít jejich řešení. Mohou být jen tak dobří, jak dobrá je hudba, kterou poslouchají, to se nemění. I spisovatelé jsou jen tak dobří, jako jsou knihy, které čtou.

Roku 2002 jste založil vydavatelství Marsalis Music. Co vás k tomu vedlo? Chtěl jste mít větší kontrolu, nad vznikem svých alb?
Velká vydavatelství se zase zbavovovala jazzu, já to chápal, není to zrovna ziskové. Sony si najímalo a kupovalo obrovské baráky po celém světě, to je dost drahé. Nebylo pro ně možné udržet průmysl s umělci, kteří prodávali deset tisíc desek. Potřebovali lidi, co prodávají deset milionů desek. Jednoho dne se probrali a řekli si: „Tenhleten jazz nepotřebujeme, nikdo si to nekupuje, tak ty desky dělat nebudeme.“ OK, máte pravdu, my si je vydáme sami. Takže ani tak nejde o nějakou potřebu kontroly. Měl jsem nedávno humornou debatu s jedním jazzovým hudebníkem, ptal jsem se ho, zda by byl rád na našem labelu. Odpověděl, že ano, a co bychom chtěli, aby natočil. Optal jsem se, co by rád natočil on sám, a on mi řekl, že cokoliv chceme my. Já jen chtěl, aby prostě vydal věc, jakou chce. Pochopil to až asi po deseti minutách.
Já už jednu kariéru mám, nepotřebuju žít z cizí. Tak jsem to uzavřel větou „Jdi a udělej tu desku“. Bylo to vtipné. Nebo třeba případ zpěvačky Claudie Acuñy, kterou vydáváme. Je z Chile, má skvělý hlas a zpívá chilské písně. Byla na labelu Verve, na její první desce ji nechali zpívat jazzové písně s triem, i přesto, že se přestěhovala do New Yorku, aby zpívala chilské písně se svou vlastní kapelou. Nefungovalo to, ta deska si moc dobře nevedla, řekli, že asi není tak dobrá. Tak vy ji přivezete a necháte ji zpívat věci, které nechce! Řekli jsme Claudii ať si vybere písně, muzikanty a dělá to tak, jak chce ona.

Tak by to mělo být.
Eh, jo. Pokud jste takové práce schopní. Protože když se deska nebude prodávat, nebudete moc dlouho pokračovat.

Hrál jste ve filmech, zmiňme alespoň snímek Vyhoď máti z vlaku, Blázinec ve škole, dokonce i v televizních seriálech jako Fresh Prince. Co vás zavedlo na tuto uměleckou odbočku?
Já ani nevím, byl jsem v pravý čas na pravém místě, nebo možná ve špatný čas na špatném místě, záleží, jak se na to díváte... Režisér Spike Lee je můj dobrý kamarád, bydleli jsme v sousedství, tak se mě zeptal, zda si nechci zahrát v jeho filmu. Pak přišli s nabídkou i další. Byla to zábava, ale je to dávno.

Nové album The Secret Between Shadow and the Soul vám vyšlo 1. března. Co mohou posluchači očekávat?
Hudbu... Je to myslím dobrá deska, hodně intenzivní, všechny ty písně mají různé barvy, protože zaměření je na emoce dané písně, ne na sóla. Je těžké popsat hudbu slovy. První píseň je bláznivá, druhá... hmmm, musím se zamyslet (začne si ji broukat)... smutná, třetí je nadšení, čtvrtá láska, pátá melancholie, šestá opět bláznivá a sedmá je radost. Pestrost emocí. Nikdy jsme se nesnažili udělat celou desku postavenou na jednom pocitu.

Hudebních spoluprací máte na kontě nepočítaně – Miles Davis, Art Blakey, Sting, Anna Maria Jopek nebo třeba rapoví Public Enemy. Která z nich byla nejzvláštnější?
Asi ta s Public Enemy, protože jsem vůbec nevěděl, co čekat. Většinou zkusíte tři nebo čtyři různé verze, z nich se jedna vybere, nebo se vezme kus z jedné, kus z další a slepí se to dohromady. Ptal jsem se producenta Hanka Shockleeho, jakou verzi si tedy vyberou. Odpověděl, že použijí všechny tři najednou. Vyzkoušel to, procedil: „Člověče, to zní skvěle,“ a bylo to. Jen jsem si pomyslel: „Wow, to je teda jiný přístup.“ Byla to vážně legrace.

Do České republiky nepřijíždíte poprvé. Věnujete na svých turné čas i turismu?
Procházel jsem kdysi pražské Staré Město a objevil nejlepší italskou restauraci na světě, tak doufám, že ji najdu. Jinak mě nejvíc baví, když si koupím kafe, sedím venku a pozoruji lidi. To je lepší než koukat na domy, i když jsou krásné. Pozorovat lidské emoce, jací lidé jsou, tím se o dané zemi naučíte nejvíc. Možná na to bude v tu dobu v Brně ještě zima, ale pokusím se najít si čas na procházku, chci být mezi lidmi.

Anna Mašátová, autorka je hudební publicistka