LN: Příběh krajanů na Novém Zélandu jste poprvé slyšel v roce 2009. Kdo vám o něm vyprávěl?
Na divadelním festivalu v Plzni jsem potkal paní, která se jmenuje Barbara Straka. Říkala, že pátrá po rodinné historii, její předci odešli z Mantova u Stodu, to je asi patnáct kilometrů od Plzně. Vyprávěla mi o kapitánovi Martinu Krippnerovi, kterého krajani na Novém Zélandu považují za praotce české komunity. V roce 1860 se rozhodl, že zkusí štěstí v zámoří, o tři roky později napsal svému bratru Michaelovi, ať přijede. O tom, že se vydá do daleka, vyprávěl Michael také kamarádům a sousedům. Postupně se zpráva o bájné zemi, kde pořád svítí slunce a všechno je tam téměř zadarmo, rozkřikla a ke Krippnerovi se připojilo osmdesát vesničanů.
LN: Co se vám podařilo zjistit o jejich cestě?
Většinou to byli lidé, kteří neměli svůj grunt a museli dělat na cizím. Prodali všechno, co měli, a koupili si lístek na vlak do Hamburku. Nejdřív si ale museli požádat o pas. Podle tehdejšího rakouskouherského zákona museli podepsat, že se zříkají možnosti návratu, jak oni, tak jejich potomci. Asi už neměli co ztratit, a tak to prostě riskli. Cesta pro ně byla hodně náročná, byli nejdál v Plzni, ale najednou se vypravili tisíce kilometrů daleko. Někdo jel s celou rodinou, jiný poslal třeba třináctiletého syna, aby zjistil, jaké to tam je. Mysleli si, že za dva nebo tři týdny budou na místě, jenže nakonec jeli tři měsíce.
Crowd Boarding House 1913. Krajané slaví 50. výročí.
LN: Jaké bylo přijetí na Novém Zélandu?
Když přistáli v Aucklandu, kapitán Krippner málem dostal infarkt. Myslel si, že za ním přijede jen bratr s manželkou, rozhodně nečekal osmdesátičlennou skupinu. Měl připravenou jednu chatrč, a najednou se musel postarat o tolik lidí.
Z Aucklandu pluli lodí do oblasti, která se jmenuje Puhoi a kde bydleli pouze domorodci, Maorové. Jejich náčelník – Tehemera – brzy pochopil, že pomoc bělochům v nesnázích se vyplatí, pomohl jim najít místo, kde si vystavěli vesnici, a vzal je pod svou ochranu.
LN: Co v pralese dělali?
Každý nově příchozí dostal několik metrů čtverečních zdarma. Nejdřív museli vykácet prales a postupně se zabydlovali. Plavili dřevo, dělali cihly, protože ve Stodu byla cihelna. Podařilo se jim prosadit silnici, která vedla z Aucklandu na sever, do Puhoie, která se po několika měsících rozrostla o další skupinu přistěhovalců. Ze Stodu totiž přijelo ještě devadesát vesničanů ze stejné oblasti na Plzeňsku.
Z výstavy Dobrodruzi.
Interaktivní výstava nabízí zapojení dětem i dospělým.
LN: Vloni byla v Plzni výstava obrazů plzeňského malíře Gottfrieda Lindauera, který se ve stejné době dostal na Nový Zéland a maloval Maory. Byl v kontaktu s krajany?
Mluvil jsem o tom s kurátorem výstavy, našli jsme spoustu společných bodů, ale v kronikách nebyla nikde ani zmínka o tom, že by se Krippner a Lindauer setkali. Každopádně celý ten příběh „stodského exodu“ se mi moc líbil, vyprávěl jsem ho scenáristovi Honzovi Novákovi a společně jsme se pustili do psaní scénáře k filmu. Chceme natočit celovečerní dokument, kde budou animované pasáže. Napadlo nás, že než bude film hotový, představíme tuhle historii veřejnosti formou výstavy.
LN: Výstava je pojata jako zážitkový výlet, kdy návštěvník putuje s krajany. Proč jste zvolil tuto formu?
Chtěl jsem něco jiného než vitríny a popisky. Je primárně určena dětem, ale myslím, že i dospělý se zabaví. Na úvod je vyprávění o historii Stodu, potom simulace cesty vlakem, máme tu i palubu a podpalubí, pak projdete „opravdickou“ bažinou a na závěr uvidíte náčelníka Tehemeru. Výstavu jsem vytvořil ve spolupráci se studenty fakulty designu a umění plzeňské univerzity. Autorkou scénáře je ředitelka písecké galerie Sladovna Tereza Dobiášová. Poprvé jsme výstavu představili vloni v Písku a nyní je konečně v Plzni.
