Divoký let s Kanaďany. Inscenace Tabarnak diváky strhla svou energií

Festival Letní Letná se pomalu blíží k závěru, letošní ročník se vylepšil organizačně, což se týká zejména orientace na místě, nové pokladny a víc než příjemné byly u některých představení číslované vstupenky. Při rekapitulaci posledních let se ukazuje, že Letní Letná byl snad nejlepší nápad svého druhu za celou polistopadovou éru. Pořadatelé výborně zvolili termín na konci prázdnin, pak jde o žánr přístupný a srozumitelný všem, dospělým i dětem. Zahrnuje experimenty, umělecky inovativní projekty i ty komerčnější více na efekt.

Prvně Barbu, nyní Tabarnak

O tom, jak přehlídka oslovila diváky všech kategorií, také svědčí stále vzrůstající návštěvnost, i když vstupenky pochopitelně vzhledem k náročnosti dovážených produkcí nejsou zrovna nejlevnější. Kvalita se prostě cení a orientace na frankofonní oblast se také stále ukazuje jako velmi nosná, je z čeho vybírat. Francie nepřestala být novocirkusovou velmocí s mnoha školami pro tento obor a stále zůstává inspirativní pro vývoj žánru, i když už jí samozřejmě konkurují soubory z jiných zemí, které se na francouzském novém cirkusu vyučily.

Cirque Alfonse z frankofonního Montrealu není v Praze nováčkem, před dvěma lety na festival přijeli poprvé s inscenací Barbu (Vousáči), která se odehrávala v divokém diskotékovém rytmu. Byla postavená na technické brilanci, rychlém střídání náročných akrobatických čísel, ale nechyběl ani humor a ironie. Svému stylu nezůstali Kanaďané nic dlužni ani letos, snad ještě přitvrdili v tempu a razanci a předvádějí jedinečné schopnosti, pokud jde o střídání cirkusových disciplín. Lehkost, s níž po náročném výkonu naskakují do další kreace, je obdivuhodná. Třeba když závratné otáčky vmžiku střídá náročná párová akrobacie vyžadující perfektní stabilitu.

Tvůrci sami označují svou produkci za novocirkusový muzikál, což klidně může být. Ale jejich Tabarnak je spíš všehochuť, která má nejblíž k divokému nadpozemskému letu a víření, které postupně vyústí v efektním finále. Kanaďané se tentokrát snažili své akrobatické kousky vměstnat do tematizujícího rámce a tím je jakýsi lehce ironický komentář k nejrůznějším projevům posvátnosti. Známé rituály přetvářejí do surreálných výjevů. Představení se vlastně odehrává ve scénografii, která evokuje kostel, což symbolizuje velké zavěšené vitrážové okno. To se později promění v létající plató, na němž předvádí krkolomné číslo jedna z artistek.

Jsou tu i kostelní lavice, které se dají efektně přeskupovat a velká „křtitelnice“, z níž si artisté nabírají vodu do kropenek – kadidelnic, aby s nimi předvedli jakousi variaci tance „vířících dervišů“, kropenky jim létají nad hlavou a kolem těla jako stříbrné střely. Mše svým tempem opravdu strhne, ale navozené téma zůstává nedoslovené. Toto ironické zkoumání našeho vztahu k posvátnosti nesměřuje k výpovědi, je to jen pohrávání si s tímto pojmem v různých variacích. I když forma a styl strhnou svou energií.

Kristus v šapito

Celkem šest artistů – čtyři muži a dvě dívky – v závratné rychlosti procházejí různými často bizarními situacemi, které šikovně využívají nejrůznější cirkusové disciplíny. Jezdí na kolečkových bruslích, stavějí věže ze svých těl, létají na lanech a přitom se na nich přetahují jako by rozhoupávali zvony. Proplétají svá těla s tyčí, jednu chvíli vytvoří přímo scénu ukřižování Ježíše Krista.

Jiná trojice se zase točí na místě v pruhovaných pletených šatech, jež připomínají obrovité kostelní zvony. A pak je tu výborná živá hudba a jedna z artistek také skvěle zpívá, je temperamentní a má schopnost rozpumpovat diváky do společného rytmu. Její výkon je obdivuhodný, je to všestranná umělkyně, která je schopná i při nejvypjatější akrobacii vystřihnout výtečné pěvecké sólo.

Závěr patří několikametrovým letům a skokům opět v šíleném tempu, vše pak vygraduje ve společné hudebně pohybové kreaci.