1. dubna 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Dobrý film nevznikne bez vášně, myslí si dánský režisér Bille August

Útěk do světa fantazie stál na počátku filmařské dráhy Billeho Augusta,... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Útěk do světa fantazie stál na počátku filmařské dráhy Billeho Augusta,... | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

PRAHA Dánský režisér Bille August převzal včera při slavnostním zakončení Febiofestu cenu Kristián za celoživotní přínos kinematografii. Na festivalu také představil svůj čerstvý film Šťastný to muž o nadějném hrdinovi, jehož velké plány zdrcujícím způsobem ztroskotají.

LN: Film Šťastný to muž je adaptace románu dánského držitele Nobelovy ceny Henrika Pontoppidana, který jej napsal na přelomu 19. a 20. století. Proč stojí za připomenutí právě teď?
Ten román jsem četl kdysi v mládí a na jeho hrdinovi Perovi bylo něco, co ve mně po celé roky zůstávalo. Potom jsem si to přečetl znovu tak před osmi lety a vzpomínám si, jak jsem si říkal – to je tak moderní příběh. Víte, Per je z různých příčin velmi sebestředná osoba. A když se podíváte na dnešní nastupující generaci, na tu kulturu selfie, kde tolik záleží na tom, kolik dostanete lajků, celé to je o sebepotvrzování. Přišlo mi, že Perova postava je velmi blízká současné mladé generaci. Per zaplatí za to, že je sebestředný, velmi vysokou cenu. Jakou cenu zaplatí současná generace, ještě nevíme.

LN: Je to také příběh o vyhroceném a toxickém vztahu mezi otcem a synem. Jak osobní pro vás tenhle motiv byl? Scénář jste ostatně psal se svým synem Andersem...
To, co Per zažíval v dětství, jsem já zažíval také. Má matka zemřela, když mi bylo sedm, a já jsem zůstal sám s otcem, který byl velmi nekompromisní muž. A já jsem byl šťastný, když jsem mohl utéct do světa fantazie, kde jsem si vytvořil smyšlené přátele a vymýšlel si pro ně příběhy. Díky tomu jsem se mohl nějak srovnat se skutečným světem. A proto jsem se také nakonec pustil na dráhu filmaře. Per takový fantazijní svět nemá, utíká se k technickému vzdělání a vymýšlení vizionářských konstrukcí, ale mně ta má zkušenost pomohla mu porozumět. Spolupráce se synem byla vynikající, náš vztah je úplně jiný. A je to výborný scenárista.

LN: Per má leccos společného s Henrikem Bergmanem, citelně zakomplexovaným hrdinou filmu S nejlepšími úmysly, který jste natočil v roce 1992 podle scénáře Ingmara Bergmana o jeho rodičích. Vzpomínal jste při režírování Šťastného to muže na ten příběh?
Vlastně jsem mnohem víc vzpomínal na film Pelle Dobyvatel. To byl pro mě příběh fungujícího vztahu otce a syna. Hodně to na mě tehdy působilo, protože jsem to sám nezažil. Bylo pro mě důležité vyprávět o otci, který věnoval veškerou svou lásku svému dítěti, jež následně vyrostlo ve skutečně dospělou bytost, v toho titulního „dobyvatele“. Per je zraněný člověk, který takto nikdy nedospěl. Takhle jsem o tom přemýšlel. Ale je pravda, že jsou také určité podobnosti mezi Perem a Henrikem.


LN: Jak přesně jste se dostal k tomu, že vám Ingmar Bergman svěřil scénář, který pro něj byl tolik osobní?
Zazvonil mi telefon a ozvalo se „Haló, tady Ingmar Bergman, viděl jsem váš film Pelle Dobyvatel, pětkrát. Teď jsem napsal příběh o svých rodičích a byl bych rád, abyste se na to podíval, jestli byste měl zájem to režírovat.“ Tak to začalo.

V tu chvíli jsem z toho byl docela nervózní. Byl to slavný Ingmar Bergman a já jsem se mimo jiné nechtěl ocitnout v jeho stínu. Ale pak přišla první schůzka ve Stockholmu a tam mi řekl – „Já sám jsem režíroval přes padesát filmů, tak vím, jak je důležité, aby si režisér udržel integritu. Já jsem scenárista a vy režisér, bude to váš film.“ A dodržel slovo. Pak jsme strávili dva měsíce na ostrově Farö a byla to úžasná doba.

LN: Takže s ním byla snadná spolupráce? Koluje mnoho historek o jeho vznětlivosti a drsných způsobech.
Ne, bylo to báječné. Ingmar byl skvělý člověk, inteligentní, tvůrčí. Vznikl mezi námi vztah ne snad přímo otce a syna, ale velmi blízký. Na každého někdy v životě dolehne velká krize – a na koho se v takové situaci obrátíte? Já jsem se takhle mohl spolehnout na Ingmara. Stali se z nás blízcí přátelé.

LN: Máte zkušenost s velmi širokým spektrem filmových produkcí. Když jste natáčel své komorní filmy jako Twist and Shout a potom po letech třeba velkofilm Bídníci – byla to ještě vůbec stejná práce?
Svým způsobem jistě. V době Twist and Shout jsem chtěl vyprávět o svém vlastním mládí, to bylo mé téma. Nemohl bych tehdy točit S nejlepšími úmysly ani Bídníky. Ještě jsem nebyl v té fázi. Každý z mých filmů odráží, kde jsem v tom období mentálně byl, co mě zajímalo. Ale pokaždé tam musí být ta stejná nezbytnost, stejná vášeň, která vás k tvorbě přivádí. Jediný případ, kdy jsem měl neblahý pocit, že to tak nefunguje, byl thriller Cit slečny Smilly pro sníh z roku 1997. Vychází ze skvělého románu a opravdu jsem chtěl zkusit takový film natočit. Ale přišel jsem postupně jednak na to, že ten román není možné dobře převést na plátno a hlavně že natáčení thrillerů není můj obor. Prostě mě to nefascinuje a to je zásadní překážka. Velké drama pro mě není v akci, v thrillerech. Pro mě se velké drama odehrává v interakci mezi lidskými bytostmi.

LN: Hvězdně obsazený muzikál Bídníci z roku 1998 jste natáčel v Praze. Utkvělo vám z té doby něco?
Jenom to, že se nám tu skvěle pracovalo. To víte, byla to americká produkce, přijeli jsme sem s dvěma stovkami lidí, zabrali celý velký hotel, pracovali dvanáct hodin denně. Ale opravdu si vzpomínám, že se mi tu líbilo.

LN: Své tři poslední filmy jste natočil v USA, v Číně a v Dánsku. Lišila se ta práce hodně?
Práce s herci je ve všech případech stejná. To, jak jste s nimi v kontaktu a pracujete na psychologii postav. Když máte ve všech případech vynikající herce, v ničem se to neliší. Ale když pracujete s velkou americkou produkcí, je samozřejmě markantní rozdíl ve velikosti štábu. Což takové produkci ubírá na flexibilitě. Když točíte menší filmy, jste pružnější, můžete víc improvizovat. Já třeba rád čekám na správné světlo, ve kterém chci nějakou scénu natočit, ale na to při velké produkci zkrátka není čas. Nemůžete manévrovat.

LN: Ve vašem předloňském americkém filmu 55 schodů hraje Helena Bonham Carterová mentálně nemocnou pacientku, která bojuje za svá práva. Téma duševní nemoci se ve vaší tvorbě objevuje opakovaně, je pro vás hodně významné?
Je nesmírně důležité, abychom se tomu tématu věnovali. Bohužel z nějakého důvodu, i když je společnost čím dál rozvinutější, jsou lidé čím dál nešťastnější. A musíme se ptát, proč jsme tak nespokojení. Od mého mládí se hodně věcí změnilo, když jsem v 50. letech vyrůstal, mladí lidé, jak je to zachyceno ve filmu Twist and Shout, přecházeli z dětství rovnou do dospělosti. Dnes naopak vládne teenagerovská kultura a také se z dělnické třídy stala střední třída. Ale ten proces se zaměřil hlavně na materiální stránku. Příliš jsme se nezaměřovali na to, jak obohatit svůj mentální život. Jak se dostat k jeho hlubším vrstvám. A to nám teď chybí.

LN: Wikipedie uvádí, že jste před osmi lety otevřel vlastní studio v Číně. To je pravda?
Není a nevím, kde se ta informace vzala. Ale před nějakým časem jsem stál v čele šanghajského filmového festivalu a čínská producentka se mě zeptala, zda chci natočit čínský film. Zaujalo mě to, a tak jsme vytvořili příběh z druhé světové války o zříceném americkém pilotovi, kterého se ujme mladá čínská vdova. Je to velmi křehký snímek o vztahu lidí navzdory jazykové a kulturní bariéře.

LN: Vy jste navzdory jazykové bariéře pracoval s čínskými herci...
Ano, za pomoci simultánního překladu, sám čínsky nemluvím. Nebylo to nic zase tak složitého. Totiž i když si film pustím bez zvuku, pořád dokážu říci, jestli herci hrají věrohodně. A čínští herci byli opravdu výborní.

Bille August
(* 1948)

Vystudoval fotografii a kameru a u filmu původně začínal jako kameraman. Jako režisér vzbudil pozornost už svými ranými snímky Zappa a Twist and Shout. Mezi jeho nejvýznamnější úspěchy patří Zlatá palma z Cannes a Oscar pro nejlepší cizojazyčný film za historické drama Pelle dobyvatel (1987). Druhou Zlatou palmu získal v roce 1992 za snímek S nejlepšími úmysly natočený podle scénáře Ingmara Bergmana. Na plátno přenesl mnoho slavných literárních příběhů. Adaptace muzikálu Bídníci částečně vznikala na Barrandově.

Marcel Kabát

Autor

Marcel Kabátmarcel.kabat@lidovky.czČlánky

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!