26. června 2019 10:21 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Dress code nebyl vyžadován. Phil Collins Praze dokázal, že ještě opravdu není mrtvý

Pražský koncert Phila Collinse. 26. června 2019. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pražský koncert Phila Collinse. 26. června 2019. | foto:  Petr Topič, MAFRA

PRAHA Phil Collins předvedl v úterý v pražské O2 Areně příjemně civilní, neformální koncert. Žádná velká šou, „jen“ vytříbený pop.

Zpěvák naprosto odzbrojil do posledního místečka zaplněnou halu hned prvními slovy. Na pódium došel o holi, usedl a přečetl z papírku v češtině: „Sedím, protože jsem měl operaci páteře. Mám nohu v pr…“ Kupodivu, jadrné slovo nezapůsobilo ani vulgárně, ani povrchně, ani jako vypočítané na efekt. Jen jako pochopitelné postesknutí. Ohromný aplaus vyjádřil chápavou podporu.

Co je mnohem důležitější, Collinsovy hlasivky nebyly tam, co noha, ale také na svém místě a v důstojné formě. Během celého dvouhodinového vystoupení neměl zpěvák žádné zásadní intonační, rozsahové ani výrazové problémy. Přesvědčivě sázel jeden hit za druhým.

Britský popový zpěvák Phil Collins vystoupil 25. června 2019 v Praze v rámci...
Pražský koncert Phila Collinse. 26. června 2019.

Ještě nejsem mrtvý

Z logických důvodů statická scéna, jen dobře promyšlený, vkusný světelný design, obrazovky zvětšující až na výjimku pouze muzikanty na pódiu a dost, byla spíše ku prospěchu věci. O dostatečnou hybnost a „akci“ se postarala samotná muzika.

Dramaturgie vsadila na volný úvod koncertu s filmovou baladou Against All Odds a angažovanou smuténkou Another Day In Paradise. Jakkoliv jsou tyhle písně oposlouchané, procítěné podání jim zajistilo důvěryhodnost. Poté koncert začínal gradovat.

Ohromné nadšení vyvolala Collinsova slova „před lety jsem hrával s jednou kapelou, pořád jsme přátelé, Genesis se jmenovala“. Postupně došlo na tři písně z repertoáru Genesis, pochopitelně takové, které bez problému zapadají i do zpěvákova sólového zpěvníku: Throwing It All Away, Follow You Follow Me, kterou zpestřila projekce historických záběrů členů Genesis na obrazovkách nad pódiem, a v závěrečné části vystoupení ještě Invisible Touch.

Zpěvák nevynechal ani cover-verze písní svých milovaných soulových interpretů, Easy Lover z repertoáru Philipa Baileyho a You Can’t Hurry Love, původně proslavenou v podání The Supremes. Došlo i na Separate Lives od písničkáře Stephena Bishopa. Největší nadšení mezi sedmnácti tisícovkami diváků ovšem logicky budily, krom zmíněných trvalek Genesis, vlastní Collinsovy hitové kusy Don’t Lose My Number, patřičně dravě podaná Who Said I Would či dojímající In The Air Tonight. Název současné šňůry Not Dead Yet Tour (Turné ještě nejsem mrtvý), podle Philovy knižní autobiografie, dával dokonalý smysl. Všechny písně jsou pořád živoucí, stejně jako jejich koncertní provedení.

Bez saka a dobře

Minulostí už je, bohužel, Collinsova bubenická dráha. Muzikant ji alespoň symbolicky připomněl, když se v sóle pro bicí přidal hrou na wood block (druh latinskoamerických perkusí, skutečně velké „ozvučné dřívko“) k synovi Nicolasovi a fenomenálnímu kubánskému perkusistovi Luisovi Contemu, známému i ze sestav Erika Claptona, Carlose Santany či jazzmana Pata Methenyho.

Collinsovy „geny“ ovšem pořád pracují dokonale. Osmnáctiletý Nicolas Collins se předvedl jako excelentní bubeník. Tátovu techniku odposlouchal dokonale, navíc lze předpokládat, že pokud by nehrál otcův repertoár, snadno vycizeluje osobitý styl. Talentovaný mladíček se vůbec neztratil ani v partě ostřílených harcovníků, mezi kterými nechyběli vedle Conteho i další mistři svých nástrojů. Především kytarista Daryl Stuermer, mimo jiné i pamětník koncertních sestav „triových“ Genesis. A baskytarista Leland Sklar, další dlouholetý Collinsův spoluhráč a člen legendární studiové party The Seciton, zvané Mellow Mafia, protře ji můžeme slyšet na málem každé úspěšné soft rockové či folkrockové americké desce 70. let.

Kdyby snad zpěvák zaváhal, měl k podpoře připraveno dokonalé kvarteto sboristů. Ale ne, že by záskok potřeboval. Phil kolem sebe sice občas zamával papíry s napsanými texty a sympaticky zlehčoval svůj výkon větami jako, „já už si všechna ta slova nepamatuju“, ale v malíku měl každou notu. Pěvecká sekce se tudíž věnovala koloraturám, „odpovídačkám“ a plným sborům. Stejně výkonně pracovala dechová sekce, osvědčené kvarteto Vine Street Horns. Ostatně doprovázelo Collinse, byť v částečně odlišné sestavě, už od roku 1994 na šňůře Both Sides Tour a poté na desce Dance Into The Light. Titulní song téhle nahrávky samozřejmě zazněl i v Praze.

Finále koncertu patřilo dvěma hitům z alba No Jacket Requied (Sako není požadováno). Skutečně odvazové verzi Sussudio a vhodně vybranému plánovanému zklidňujícímu přídavku Take Me Home, vystřiženému s chorální silou. Vzpomínkový návrat Phila Collinse do Prahy a na koncertní pódia vůbec dopadl na výbornou. Plánovanému zpěvákovu zdravotnímu důchodu navzdory.

Phil Collins

Not Dead Yet Tour

25. 6. 2019, O2 Arena, Praha

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!