Ještě před několika lety bylo pro skládání techno hudby bezpodmínečně nutné dobře vybavené studio, podobné tomu, jaké používají k nahrávání například rockové kapely. Vývoj softwaru i hardwaru ale pokročil natolik, že dnes stačí kvalitní zvuková karta v počítači a program za deset tisíc korun. Díky dostupnosti technologií se tak produkci elektronické taneční hudby oddávají stovky lidí.
"Dnes se produkci může na relativně profesionální úrovni věnovat skoro každý," řekl Štěpán Dlouhý, šéfredaktor hudební serveru Techno.cz zaměřeného na elektronickou taneční hudbu. Ke skládání navíc není potřeba znát noty nebo umět hrát na hudební nástroje, i když tyto znalosti jsou nezanedbatelnou výhodou. Pracuje se totiž jen se zvuky, které se počítačově filtrují a různě modifikují.
Stačí mít hudební sluch a smysl pro harmonii, a z každého se tak může doslova přes noc stát skladatel. Skutečně uspět se však podle hudebního novináře podařilo jen málokomu. "Je to podobné jako v rockové hudbě. Každý si může koupit kytaru, jakou má nějaká rocková hvězda. Až léta tréninku a zkoušení různých postupů ale dovolí dosáhnout kvality, při níž má skladba šanci zaujmout i ostatní," říká Dlouhý.
Nejtěžší na skládání je nápad
Jednoduchá skladba vzniká s pomocí počítačových programů poměrně rychle. Kamenem úrazu ale bývá dosáhnout u ní dobrého zvuku. Producenti musejí umět dobře pracovat se samply - jednotlivými zvuky, ze kterých se track kládá,
což je velmi obtížné. A právě kvalitou zvuku se odlišují dobří producenti od špatných.
Nabídka elektronické hudby je díky internetu na světovém hudebním trhu ohromná. Každý týden se na specializovaných webových stránkách objevují tisíce nových skladeb ve formátu MP3 a WAW, které si odsud lze stáhnout. Stahování není zadarmo. Cena jedné nahrávky sahá ke třem dolarům, a schopný producent si tak může vydělat slušné peníze, protože populární skladby si kupují tisíce a někdy i desetitisíce lidí z celého světa.
K prosazení v tomto oboru je nutný talent, zajímavý nápad a snaha se nějak odlišovat. Skladba musí znít zajímavě, aby si jí na internetových obchodech někdo všiml a dobře se prodávala. Nutné jsou dlouholeté zkušenosti, ale i správné známosti a kontakty. Hlavní známkou úspěchu nahrávky je její vydání u zahraničních vydavatelství - labelů nebo zařazení do setů opěvovaných dýdžejských superstar. Z domácích producentů se to zatím podařilo podle Dlouhého jen DJ Michaelu Burianovi a Schwa, LayDee Jane a Lucce.
"Nejtěžší na skládání je nápad, udělat něco originálního, co tu ještě nebylo, aby to bylo pro lidi, média a ostatní dýdžeje zajímavé," řekl dýdžej a producent Michael Burian, který skládá hudbu ve stylu progresivní house deset let. Za svou komerčně nejúspěšnější skladbou považuje Vltavu, v níž zkombinoval hlavní motiv ze Smetanovy symfonické básně s údernými rytmy taneční hudby. Nahrávku do svých setů zařadili nejznámější dýdžejové světa a videoklip na serveru youtube.com vidělo přes sto čtyřicet tisíc návštěvníků.
Osamělá a úmorná práce
Skládání elektronické hudby je složitý a časově náročný proces. "Hlavní nápad je někdy otázkou chvilky, ale mnohem těžší je produkci tracku dotáhnout do konce," vysvětlil Burian. Finální produkce jedné skladby mu trvá i čtrnáct dní, občas prý ale uspěje i za dva dny. Vše záleží na tom, jak je spokojený s výsledným zvukem nahrávky.
Produkování bývá povětšinou osamělá a úmorná práce, kterou všichni nejsou ochotni podstoupit. Mnoho světových dýdžejů proto využívá služeb najatých producentů, jimž pouze popíšou své představy o nahrávce, a výsledek pak zaštítí svým jménem. S tím ale Burian nesouhlasí. "Je to vysloveně kalkul, který nemá s elektronickou hudbou a s taneční scénou nic společného," uvedl. Dýdžejové by si měli podle něj produkovat hudbu sami a nenakupovat ji na zakázku od někoho jiného. "Pokud to někdo vydává za vlastní dílo, je to o to horší a trapnější," dodal. Ve studiu tedy Burian pracuje sám, ale občasné spolupráci se prý nebrání.
Když tam nejsem, tak se nezmění nic
Kolektivnější přístup k produkci vlastní muziky zvolila dýdžejka LayDee Jane, vlastním jménem Lucie Králová, které na cestě k úspěchu pomohly její zahraniční zkušenosti a kontakty. Ročně v průměru vydá čtyři skladby a také několik remixů, které vznikají ve studiích ve Švýcarsku a Itálii. "Při mém dýdžejském povolání nemám moc času shánět zvuky a učit se všechny programy, které je poměrně náročné zvládnout," vysvětlila. Ve studiích jí proto pomáhají další lidé. Sama přináší hudební nápady, ale v technických záležitostech si nechává poradit.
Má však poslední slovo ve výběru variant jednotlivých úseků skladeb, rozhoduje o jejím celkovém zvuku, použitých nástrojích a hlasech. "Když ve studiu nejsem, tak se nezmění ani nota," zdůraznila LayDee Jane, mezi jejíž největší úspěchy patří oficiální vydání nahrávky u britského labelu Fraction Records.
Velkou nevýhodou na cestě za světovým úspěchem je v případě českých producentů i jejich původ. Většina posluchačů z vyspělejších zemí Evropy a Severní Ameriky je podle Buriana konzervativní a nemá vysoké mínění o skladatelích z postkomunistických zemích. "Hudebníci, a to nejen ze žánru elektronické hudby, musejí desetkrát více bojovat než umělec z Londýna," uvedl Burian. Podobné negativní zkušenosti má i LayDee Jane.
"Producenty z ČR berou stále jako východ. Pro lidi z této části Evropy je velice těžké prorazit například do Anglie," uvedla. Malá je podle ní také ochota Čechů spojit síly a pokusit se zabodovat ve světě společně. "V ČR mají producenti od sebe mnohem dál než v zahraničí, a moc spolu nespolupracují, což je škoda," dodala.
