RECENZE: Interview aneb Dejvické divadlo v mezičase

Autorem hry je scenárista stejnojmenného filmu z roku 2003 Theodor Holman. Text je to určitě napsaný obratně a svižně, ale svůj stín nepřekročí – je to bulvár jak vyšitý. Úspěšně sugeruje psychologický ponor a tváří se, že seká do živého, ale přesně jak žánr velí, úspěšně klouže po povrchu. Budí dojem, že jde proti různým klišé, ale ve skutečnosti s nimi jen méně okatě pracuje. Děj je prostý a zachovává jednotu času a děje – politický novinář poněkud nestandardně přichází za filmovou hvězdou, aby s ní udělal rozhovor. Přirozeně z toho není odvázán, neboť jej právě daleko víc zajímá blížící se pád vlády než zpověď mladé herečky, o kterou se vydatně zajímá bulvár a propírá její fyzické přednosti. Celkem předvídatelně se počne vyjevovat, že se bude hrát jinak, než jak jsou karty rozdány: herečka není úplně pitomá a novinář zase není žádná oběť, ale občas také pragmatický pazneht.

Theodor Holman: Interview. Dejvické divadlo. Veronika Khek Kubařová, Jaroslav Plesl

Jejich duel se od počátku nese v takřka pravidelně se střídajících sinusoidách pohrdání až nenávisti a sympatií a citové blízkosti. Oba aktéři se vzájemně snaží zmást a vytvořit o sobě jiný dojem. jejich dialog šikovně udržuje při životě neustálé zpochybňování toho, co bylo řečeno, a nakonec se neplánovaně dostanou do nejbolavějších míst. Jenže to celé šustí papírem – na tuhle uměle vytvořenou konstrukci se ale sotva někdo nachytá. Jaroslav Plesl (novinář) a Veronika Khek Kubařová (herečka) ovšem všechny ironické repliky, jedovatosti a výpady pronášejí pěkně, šťavnatě a jeden do druhého se zakusují s velkou chutí. Je to partnerství rovnocenné, propracované, dialogy v jejich pojetí mají pointu, jen je škoda, že jim občas není rozumět, „šumlování“ je skutečnou bolestí posledních dejvických inscenací. Jejich konflikt ale drží tempo a přirozenou gradaci, a to i přesto, že jim to scéna příliš neulehčuje, posouvání pohovek a přeskupování dalšího mobiliáře je úplně zbytečné ozvláštňování stejně jako otevírání či zavírání šatníku a hrdinčino opakované převlékání.

Theodor Holman: Interview. Dejvické divadlo.

Interview určitě není žádná presovaná nuda, je to průměrně zábavný komorní kousek, který ale patří do jiného divadla. Jestli je něco jako nadechnutí se v mezičase, prosím. Ale asi se nedá přehlédnout, že v Dejvicích trochu problém je: po odchodu dvou šéfů Miroslava Krobota a Michala Vajdičky je tu znát jistá bezradnost nebo nevyváženost. Herecký soubor na sebe stále dobře slyší a ani jeho obdivuhodný styl nezmizel, ale výchozí situace se mění. Před pár lety tu byl hvězdou jen Ivan Trojan, dnes je slavná většina ansámblu, hraje ve filmech a seriálech a to divadelní práci ovlivňuje Neříkám, že nutně negativně, ale změna to je. I když je to vývoj logický a sláva a příležitosti se dostavují přesně po takových výkonech, jaké Dejvické divadlo léta předvádělo. Možná Interview v dnešním kontextu leckomu tak vadit nebude, ale postavím-li vedle něj třeba někdejší Krobotovy inscenace jako Hamlet nebo Muž bez minulosti, jsme rázem úplně jinde...