Rituály mohou být různého druhu – ať už jde o svatby, křty, mše, nebo slavení nejrůznějších svátků. Fotograf Pavel Baňka k nim přidal ještě jeden druh, své tiché rituály. Stejně se jmenuje i jeho nová výstava v Českém centru ve Vídni, která začala v úterý a potrvá do 27. listopadu.
Expozice nabízí průřez Baňkovou tvorbou za téměř čtyřicet let. Nejstarší fotografie, černobílé zátiší Position # IV se dvěma úzkými zrcadly, která zachycují odlesky zimního slunce zpoza zavřeného okna, pochází z roku 1981, nejnovější Pozdního slunce svit pak z letošního roku. Shodou okolností jde také o zátiší, tentokrát stolku s hromádkou kaštanů v tmavé místnosti, nad kterým tlumeně září červený reflektor.
„Hlavní myšlenka výstavy je postavená na tom, že jsem chtěl dát dohromady komplex fotografií, které se týkají hledání a objevování skrytých a tichých tajemství, jež mě vzrušují a naplňují napětím,“ vysvětluje devětasedmdesátiletý tvůrce, který stojí za vznikem časopisu Fotograf a neziskového centra pro fotografii a soudobé umění. Mnoho let také vedl ateliér fotografie na Fakultě užitého umění a designu v Ústí nad Labem, se svou ženou, sochařkou Jindrou Vikovou, přednášel na univerzitách v USA a ve Velké Británii.
Z Rudolfina do Paříže, Helsinek a Řezna
Vídeňské Tiché rituály jsou tematicky rozdělené na dvě části. V první Baňka pomocí nástěnné mozaiky složené z různě velkých fotografií glosuje své vztahy a pocity. K vidění tu jsou snímky jeho manželky, přátel i bývalé přítelkyně z dob studií. Jde o střípky z umělcova bezprostředního okolí, kterým čas propůjčil nové významy. Ve Vídni tak vznikla zajímavá koláž, kterou Baňka označuje za vizuální báseň a vlastní intimní zpověď. Původně se totiž Baňka pod vlivem básníka Václava Hraběte zajímal více o poezii než fotografii. Vystupovali spolu s Inkou Machulkovou a Vladimírou Čerepkovou v pražské Viole, dokud vše neukončila v roce 1965 Hrabětova předčasná smrt a obě básnířky pak neemigrovaly.
Druhá část výstavy nabízí zátiší a fotografie krajiny. K nim se Baňka dostal v roce 1997 během svého pobytu v USA. „Jak je již Pavlu Baňkovi podobné, nevznikaly čistě dokumentární fotografie. Autor se snažil zachytit pohyb a cosi, co v krajině nelze spatřit – její nekonečnost,“ píše v doprovodném textu k výstavě kurátorka Anežka Jabůrková. Vznikla tak série Infinity, která byla poprvé vystavena v Rudolfinu a později ještě navštívila galerie v Paříži, Helsinkách nebo v německém Řezně.
Pro Baňku je kromě snové, až magické atmosféry jeho snímků typické také to, že nepoužívá téměř žádnou digitální postprodukci, ale nechává své snímky vzniknout reálným působením technických možností vlastních fotoaparátů. Občas se tak musí uchylovat k nejrůznějším trikům, aby si přístroj ochočil a ten pak fotil tak, jak si tvůrce přeje. Používá k tomu různé tmavé filtry prodlužující expoziční čas, dvoj- a víceexpozice nebo velkoformátové polaroidy, jež svého času získal zásluhou sběratele fotografie a zástupce této firmy Manfreda Heitinga. Baňka tak byl jedním z mála českých fotografů, kteří byli touto americkou firmou sponzorováni.
Pavel Baňka: Tiché rituályČeské centrum Vídeň, do 27. 11 |
