Bůh ví, co písničkáře, kteří jsou jako autoři celý život mimořádně potentní, vede v pokročilých letech k tomu, aby se obraceli k písním z doby, kdy ještě sami často ani nebyli na světě. Není to jen případ Boba Dylana, který každého napadne jako nejvíc do očí bijící příklad, ale třeba i Willieho Nelsona a teď i Jamese Taylora.
Taylor není žádné ořezávátko. Přestože z neznámých důvodů v českém kontextu platí spíš za „muzikanta pro fajnšmekry“, na domovském kontinentě i ve zbytku Evropy je to pophvězda první velikosti, jeden z nejprodávanějších hudebníků všech dob s více než sto miliony prodaných nosičů.
Velká většina obsahu těchto nosičů je autorská. James Taylor se sice, stejně jako mnozí jeho kolegové, nikdy coververzí nebál, ale vybíral si spíš ze „šedesátkového“, přečasto soulového materiálu. Ostatně, na tomto principu postavil tematické album Covers už v roce 2008. Ale tak ucelený koncept, jako je American Standard, to nebyl.
Přestože velká část ze čtrnácti písní, které na albu James Taylor interpretuje, má své velmi slavné verze v podání největších hlasů americké populární hudby či jazzu, počínaje Frankem Sinatrou a Bingem Crosbym po Ellu Fitzgeraldovou nebo Billie Holidayovou, písničkářovo podání má smysl. A to hned ze dvou důvodů.
Tím prvním je samotný styl zpěvu Jamese Taylora. Přestože v některých obdobích vlastní tvorby se jemně dotkl jazzových zákrutů, nikdy se mu do hlasu nedostal ani náznak jazzové manýry. Zpívá rovně, přirozeně, vlastně folkově. Přes věk dvaasedmdesáti let jeho sympatický hlas nazaznamenal úbytku na rozsahu (jak slyšíme třeba z Ol´ Man RIver) a už vůbec ne na výrazu a emocích, které jsou sice drženy na uzdě, ale pod povrchem je nelze necítit.
Tím druhým důvodem jsou úpravy písní, jejich instrumentace a provedení ze strany hudebníků. Jsme odjakživa zvyklí, že James Taylor spolupracuje jen s těmi nejlepšími, často s muzikanty, kteří jsou rozkročeni mezi populární hudbu a jazz, jako je tomu třeba u bubeníka Stevea Gadda, jenž s Taylorem spolupracuje už dvě desítky let, stejně jako baskytarista Jimmy Johnson. Oba jsou i páteří nahrávek také na albu American Standard.
Úpravy oněch většinou velmi známých písní jsou patrně dílem jednak samotného Taylora, jednak jeho dvou spoluproducentů Davea O’Donnella a Johna Pizzarelliho – zvláště druhý jmenovaný je jako aktivní kytarista a zpěvák celoživotním specialistou právě na tento repertoár. Produkce skvěle využila přítomnosti mimořádných hudebníků a každé písni určila dominantní nástroj, ať už ve formě sóla nebo průběžného partu.
A tak v My Blue Heaven válí na housle bluegrassová hvězda Stuart Duncan, Moon River rozechvívá tóny melodiky (klávesové foukací harmoniky) věhlasný varhaník Larry Goldings, sinatrovku Almost Like Being in Love probarvuje saxofonem „Blues Brother“ Lou Marini a třeba v Sit Down, You’re Rockin’ the Boat předvádí virtuos Jerry Douglas, jaké tóny a zvuky lze dostat z nástroje zvaného dobro.
Vlastně není moc důležité, co Jamese Taylora k nahrání alba American Standard vedlo, „co tím myslel“. Důležité je, že to velmi dobře dopadlo.
