I když Jeff Beck pojal svoji oslavu vlastně poměrně tradičně, jak to v podobných případech chodí, to znamená, že se za doprovodu řady hostů procházel záchytnými body svojí muzikantské minulosti i současnosti, přece jen byla jeho show trochu jiná. Pódium slavné Hollywood Bowl bylo zastavěno nástrojovou aparaturou a ne zbytečným scénickým pozlátkem.
A do rolí hostů byli pozváni lidé, kteří jsou v první řadě dobří hudebníci, žádné celebrity (když už se obě role sešly, byla to spíš náhoda). Skvělá muzika měla prostě po celou dobu navrch, ostatně ani řečí se moc nenadělalo. Kdyby nic jiného, tohle samo o sobě je hodnota k nezaplacení. Ovšem tady bylo i pár dalších hodnot – „přidaných“.
„Český Honza“
Koncert začíná písničkou The Revolution Will Be Televised z Beckova posledního studiového alba Loud Hailer (2016). Stejně jako na desce se vokálního partu ve velmi moderně upgradeované bluesrockové písni ujala mladá britská zpěvačka Rosie Bonesová; její parťačce z kapely Bones, kytaristce Carmen Vandenbergové, se dostalo ještě většího vyznamenání – je totiž po celý koncert Beckovou doprovodnou hráčkou a kapelovou partnerkou vpravdě legendární basistky Rhondy Smithové a výborného bubeníka Jonathana Josepha.
Následuje skok do šedesátých let, k Beckovu členství v kapele Yardbirds; vokální part zde zastává kytaristův průběžný dlouholetý spolupracovník Jimmy Hall. Do stejného období se program koncertu vrátí ještě ke konci, kdy u mikrofonu stane přece jen více našlápnutý Steven Tyler.
Střed celého koncertu, počínaje slavným Beck’s Bolero, je postaven na proslulých Beckových instrumentálkách. Srdce Čecha nemůže nezaplesat, když se v další ikonické skladbě, Freeway Jamu, objeví na pódiu klávesista Jan Hammer, jeden z velmi mála Čechů, kteří se dokázali dostat do první americké, a tudíž i světové hudební ligy, a zůstane tu na celých pět skladeb – čímž je de facto nejvíce „vytěženým“ hostem koncertu.
Mimořádná událost je to i proto, že Hammer už dávno běžně nekoncertuje a věnuje se pouze studiové práci. Je opravdový zážitek, jak mezi kytaristou a klávesistou stále dokonale funguje hudební propojení a zřetelné energetické napětí.
Pocta Princeovi
Druhá polovina koncertu odráží zčásti Beckův zájem o blues, respektive blues rock. Což se týká hostování Billyho Gibbonse v „ZZtopovce“ Rough Boy, Buddyho Guye v Beckově Let Me Love You i tentokrát v nejlepším slova smyslu ukázněné zpěvačky Beth Hartové ve standardu I’d Rather Go Blind.
Tahle stylová jízda je pouze přerušena dvěma vstupy Rosie Bonesové s písničkami z posledního Beckova alba, z nichž zejména balada Scared For The Children se vlastně vymyká všemu, co se po celý večer v HollywoodBowl hraje. Ale tento druh citlivosti je Beckovi zjevně blízký – soudě i podle předposledního tracku. Tím je beatlovský A Day In The Life coby opravdu krásná kytarová instrumentálka, včetně onoho závěrečného „existenciálního“ akordu.
A pak už jen společné finále, Princeův největší hit Purple Rain. Ten nicméně působí spíš jako pocta autorovi, který v dubnu toho roku nečekaně zemřel, než jako finále oslavy proklatě živého sedmdesátníka (že by píseň, při níž se na pódiu sejdou všichni hosté, navrhla při nějaké dramaturgické schůzce do setlistu Princova dlouholetá spoluhráčka Rhonda Smithová?). Při takovém setkání s dokonalostí může člověk jen litovat, že se koncertu mohl zúčastnit pouze zprostředkovaně. Ale i tak, zaplať pánbůh za to.
