Všechny podoby titulu ovšem mají své ospravedlnění, film totiž ukazuje různé fáze zaujetí alkoholem, od zdánlivě neškodného experimentování až po ten devastující a tragicky završený chlast.
Zároveň však nejde jen o další varování před démonem alkoholu, ale především o pojmenování důvodů, proč alkohol nebo něco podobného spousta lidí potřebuje: především proto, že jim v životě chybí jiné stimuly energie, tvořivosti, radosti.
RECENZE: Alkohol není to, co nám schází. Chytrý film Chlast se nespokojuje s černobílým viděním |
Osud filmu Chlast v Česku je příznačný pro celou nešťastnou rvačku s koronavirem. I díky tomu, jak divácky vstřícně je natočený, to mohl být jeden z podzimních hitů, ale vidět ho stačili jen pohotoví šťastlivci – ledva se objevil v kinech, dopadl na ně zákaz promítání; podle mnoha hlasů neodůvodněný, protože proti takové plné tramvaji je biograf s disciplinovaně rozesazenými diváky hygienikův ráj.
Pochopitelně se jistě najdou i argumenty proti, v tom směru už jsme se z pandemie poučili: vždy to bude souboj argumentů, různých pohledů a preferencí a žádné skvělé řešení neexistuje. Jsou však řešení důstojná a rozumně obhajovaná, a pak řešení arogantní, paušální a necitlivá. U zákazu chodit do kina by rozhodně přesvědčivější vysvětlení neškodilo (a už vůbec ne u donedávna platného zákazu navštěvovat galerie).
Léčit si svědomí pošramocené plnými nákupními centry lpěním na uzavřených kinosálech či divadlech je v každém případě poněkud farizejské. A sázka na to, že „nezbytný“ konzum má vyšší morální nárok než „zbytné“ kulturní zážitky, je pochybná. Jak dokládá Chlast: prázdno v duši volá po chlastu.
