6. prosince 2006 10:55 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Kafka a Kundera jsou váš problém

Příkladné portréty. Španělský malíř Eduardo Arroyo přijel na zahájení výstavy do pražského Cervantesova institutu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Příkladné portréty. Španělský malíř Eduardo Arroyo přijel na zahájení výstavy do pražského Cervantesova institutu. | foto:  Tomáš Krist, Lidové noviny

PRAHA Pražský Cervantesův institut včera slavnostně zahájil výstavu španělského malíře Eduarda Arroya (1937) s názvem Příkladné portréty.

LN V roce 1958 jste odešel do Paříže. Bylo to kvůli Frankovu režimu, nebo vás zkrátka lákalo pařížské umělecké ovzduší?
Jsem z té generace, které bylo v 50. letech okolo dvaceti, a do Paříže tehdy odcházelo - hned po absolvování vojny - mnoho mladých lidí. Takže to byl ten hlavní „důvod“, ale samozřejmě mě Paříž zajímala a chtěl jsem ji poznat.

Jak se vyvíjelo vaše rozhodování, zda budete malíř, nebo spisovatel?
Chtěl jsem psát, mám literární vzdělání, a dokonce jsem bilingvní, mluvím francouzsky stejně jako španělsky, ale když jsem tehdy přišel do Paříže, měl jsem najednou problém ve francouzštině psát, nějak to nešlo... Pak jsem tedy začal malovat. Ostatně v Paříži jsem se v té době scházel spíše s malíři než se spisovateli.

Jak to bylo s likvidací vaší výstavy v Madridu v roce 1963?
Situace ve Španělsku se tehdy začala zhoršovat, takže došlo k zákazu mé právě otevřené výstavy a já jsem se velmi rychle vracel do Francie. Měl jsem totiž u sebe scénář, který čerpal právě z dokumentů o frankistickém období a který jsem nechal v autě. Samozřejmě ho vyčmuchali a potom už mě pořád sledovali. Do Španělska jsem se následně deset let nepodíval.

A v roce 1973 jste byl ze Španělska pro změnu vyhnán.
Byl jsem tehdy jedním z organizátorů benátského bienále. Těsně před odletem mě zatkli a vyslýchali, ale díky svému právníkovi jsem byl jen vyhoštěn a byl mi odebrán španělský pas.

Podle čeho si vybíráte spisovatele, které namalujete?
Literatura mě vždycky velmi zajímala, vždyť později jsem přece jen taky začal psát. Dodnes více času trávím v knihovnách než v muzeích. Tato výstava je jen pouhý zlomek z mého díla, nezabývám se jen malováním spisovatelů, zajímají mě portréty obecně. Výběr vznikl z podnětu ředitele Cervantesova institutu. Portrétuji ale vždy jen ty, které obdivuji, v jiných případech by šlo asi spíš o karikaturu.

Podle čeho tyto spisovatele malujete? Jde totiž o autory, kteří většinou již nežijí.
Cervantese jsem opravdu nikdy nepotkal... Čerpám tedy z dostupné dokumentace. Nejde ostatně o žádnou kopii obrazu či fotografie, ale spíš o interpretaci autora, potažmo jeho života a díla. Třeba Cervantese jsem portrétoval z ánfasu, protože na všech ostatních podobiznách je vždy trochu z profilu.

V každém městě, do nějž se výstava přesune, prý vždy domalujete tuzemského autora. Pro Prahu jím je Franz Kafka.
Mám opravdu takových portrétů spoustu, takže když došlo na Prahu, nic jsem domalovávat nemusel, protože Kafkův portrét už jsem měl dávno hotový.

Lidé ze zahraničí jmenují jako nejznámějšího českého spisovatele nejčastěji právě německy píšícího Franze Kafku. Což není pro českou literaturu zrovna potěšující zpráva...
To máte totéž jako s Kunderou, ale to je váš problém, ne můj...

Pracujete dále také na scénografických projektech?
Vytvářím je nadále pro německého režiséra Klause Michaela Grübera. Spolupracovali jsme mimochodem na Janáčkových Zápiscích z mrtvého domu, které zahajovaly v roce 1992 salzburský hudební festival. Jsem velkým milovníkem hudby Leoše Janáčka. Musím přiznat, že tehdy toto představení nebylo přijato vůbec dobře, nicméně mám radost, že Janáček stále více vstupuje do širšího povědomí.

Tak to máte společnou lásku právě s Milanem Kunderou.
Ano, vím, že věnoval Janáčkovi několik esejů.

Existuje nějaký autor, kterého byste chtěl namalovat, ale ještě jste se k tomu nedostal?
Rád bych vytvořil portrét Jonathana Littella, který letos získal Goncourtovu cenu za román Les Bienveillantes. Mám rád jeho knihy a také má zajímavý obličej, rezavé vlasy a vypadá trochu jako kachna, takže to je vděčný objekt.

Ondřej Horák