Doba po puči 1948 a normalizace. Dějiště nejhustěji Morava a Brno. Tři hlavní aktéři: světící biskup skryté církve katolické Felix Davídek, Ludmila Javorová, jím na kněze vysvěcená, salesián a spisovatel Zdeněk Jančařík, který s ní vede jitřivý hovor a svého druhu zpověď. Komunistické totalitě po únoru ’48 jsou víra, náboženství, církve nepřátelé po duchu i organizačně. Stalin naše bolševiky nepoučí – měl to s pravoslavím jednodušší. U nás církví mnoho, řádů církevních mužských i ženských nespočet, jakož i chrámů, kostelů, kostelíků, modliteben. Teologické fakulty i rozeseté školství střední. A lidé víry horoucí, ale ovšem i jen užitkové.
RECENZE: Plavba přes oceán slov a času. Na Soderberghově lodi je pohodlné cestování |
Odkud se do šťavnatého, ale háklivého sousta pustit? Jen ne chlemstavě. Takticky, po bolševicku, z více stran. Shora je dobrý ministr s kněžským kolárkem. Kolaborant proklouz jménem Plojhar. Menší se budou přidávat. Útoky na Vatikán? Ano, je to jedovaté ideologické centrum, ale poradíme se s italskými; soudruh Togliatti je mistr strategie. Nota bene, když Pius XI. křtil fašistickou zbroj?! Kláštery přepadnout jako hnízda diverze – najít tam protistátní materiály a různé imperialistické letáky; nebojme se soudruzi těch nicneděláků a narazíme jistě na jiné kompromity.
Osazenstvo rozvezme do lágrů k tvrdé práci. Mají heslo Ora et labora – Modli se a pracuj. Ať si modlitby žbrblají, ale především ať si máknou. Školství církví zlikvidovat. Neodpovídá našemu světovému názoru. S drobným klérem to hrát měkce i tvrdě. Odpérovat podle situace. Skvělá byla akce Čihošť a nezlomný Toufar. Tak jsme ho zlomili. Příhodně a varovně.
Příklad a živá výzva
Naši soudruzi byli učenliví: třídní boj a likvidace nepřítele u Stalina, u Togliattiho lstivost, u Mao-ce-tunga demagogie a teror cukrovaný poetickými slogany. Po nedávných nacistických SS a SA noční brutální přepadovky – použité u klášterů a farností. Ranou do celistvosti kněžského stavu byl takzvaný státní souhlas. Bez něj, ač církví vysvěcený a duchem i vzděláním schopný a puzený celebrovat obřady, úkony a povinnosti knězovy, stál před existenciální i existenční propastí. Bůh a církev ho posvětili knězem – chámský stát, vlastněný komunistickou partají – jeho vysvěcení poplival a zrušil.
Násilí vzbuzuje odpor mravní a ten byl pro režim nepříjemně averzní a co posilujícího – následují obranné a záchranné činy. A ovšem jejich tvůrci a udržovatelé ohňů. V naší knize jsou to Davídek, kněz a antropolog, a Javorová. Byl vysvěcen těsně před únore ’48, po něm se pokoušel emigrovat. Chycen, odsouzen na 25 roků. Odseděl si tvrdých 18. Z vězení vychází silná, utrpením domodelovaná osobnost humanisty. Skvěle Jančařík naviguje Javorovou, aby verbálně vytesávala jeho osobnost do galerie heroických… Milada Horáková, Josef Toufar, Věra Čáslavská, bratři Mašínové, Milan Paumer, František Kriegel, Jan Palach, Jan Zajíc, Jan Patočka, Václav Havel.
Davídek a Javorová jsou jako ze středověké hagiografie. Je pro ni zjevením. „Následuje ho“ – je nejvýstižnější. Má příklad a živou výzvu. Vztah sourodosti a sourozenectví. Obdivuje ho až adoruje, ale je i řízně kritická a nesmlouvavá. Ochranitelka, archivářka, zdravotní sestra, šoférka, koncelebrovala s ním, sama nikdy obřady kněžské nekonala. Rozsah neskonale velké práce organizační i technické, úkony život udržující. Žijí horoucně a horečnatě, štvanecky, v obklíčení, ufízlovaní.
RECENZE: Rub a líc, a každý jinak. Člověk je kompletní, jen když je svobodný |
On často churaví – léčený jen spěšně a nedůsledně. Chvatně a chatrně oblečen a těžko se jí dociluje zlepšení. Ohřeje se trochu při výjezdech v autě za svěcením – často i v polích, lesích, úkrytech. Jednou se doma chce ohřát u elektrického vařiče, slabý nemocí zavrávorá, cíp košile padne na vařič. Nepřijít Javorová fatálně zavčas, Davídek uhořel. Mastí mu „natírá celé tělo včetně přirození...“.
Opět a nesčetněkrát sestra, anděl, spása. Enigmatický vztah lásky neerotické, jméno neznámého živlu romantického mimo veškeré genderové úvahy. Davídek a Javorová nám dávají nahlédnout do krajiny lidskosti a lidství, kde jsme asi byli, ale kam se neumíme vrátit.
Kněz a zamilovanost
Vztažná k Davídkovi a Javorové jsou další témata dobu přesahující: kněžský celibát; autorita Vatikánu; sociální role církví; ekumenické hnutí; role církví v občanské společnosti; vlny homosexuality v kléru – žalostné, trapné, antropo pohledem, dejme tomu Davídkovým, pochopitelné; kněz a zamilovanost. A oba vrcholy talentu knězova: zpovědník a kazatel. Kněžství žen je myslím neaktuální – i proto, že jsou ženské řeholní řády, v nichž víru, emocionalitu, empatii mohou vložit do služby užitečné a vznešené.
Představil jsem si mluvit s Davídkem o těchto žahavých věcech. Dopovězme ho tedy. Tyto jsou jeho obrysy: Miluje lidi činem, ne slovy. Zná nadoraz rozpětí lidství a nelidskosti. Zákony a zvyklosti překročené realitou nerespektuje. Kristus mu není postavou z Bible. Je tady, živý, potřebný. Eucharistie je víc než regule. Jako vězeň a antropolog ví, jak ochraňovat a jitřit duši v době moru. Má program a cíl; v cestě za nimi je neúprosný. Mistr dialogu je rád sám v sobě. Když jde o věc, je otevřený a neukončitelně sdílný. Snadno si ho dovedu představit podobně jako papeže Františka – mezi učedníky Ježíšovými.
P. S. Snad příštími volbami zmizí s tristním opožděním z našeho politického života po stoleté existenci makabrozní, vražedná KSČ . Bylo by stylové a spravedlivé oslavit to díly o zbývajících z „galerie heroických“ – Janu Zajíci a trojici Mašínové a Paumer.
ZDENĚK JANČAŘÍK: TY JSI KNĚZ NAVĚKY – ROZHOVOR S LUDMILOU JAVOROVOUPortál, Praha 2020 |
