RECENZE: Rub a líc, a každý jinak. Člověk je kompletní, jen když je svobodný

Všecko je tady jakoby dvakrát: vlevo, vpravo, v bílé a černé. Hrdina pomrkává po autorovi: taky se jmenuje Paul a taky se narodil 20. února ve francouzském Toulouse, jen o pět let později, v pětapadesátém. Kořen má ale francouzsko-dánský. A v sobě pak boha i démony, spořádaný rozum i zvířecí divočinu. Přes otce, původem dánského pastora, později praktikujícího v kanadském Quebeku, poznává, co je zač ten bůh, jak je to s ním křehké a nahnuté, jak víra na svém rubu jen posiluje osobní neštěstí a kolektivní neurózu. 

Přes matku pak dědí jistou nesmiřitelnost a veškerou avantgardu. Zatímco otec káže v kostele svým ovečkám, matka uvádí v soukromém kině ty nejrevolučnější kousky aktuální světové kinematografie. Třeba v pětasedmdesátém legendární snímek Hluboké hrdlo. Po umělecké stránce sice bída, ale kulturně, společensky globální převrat. Šlo totiž o jeden z prvních pornofilmů, který směl oficiálně na veřejnost. A Linda Lovelace, která si tu zahrála hlavní roli, svým životním příběhem do rámu dvojaké Duboisovy fikce skvěle zapadá: na plátně sprostá coura, později razantní bojovnice proti pornografii a za ženskou emancipaci.

Bodem, kolem kterého se příběh točí, v němž se dějová linka láme a dostává gradaci, je osmašedesátý. Zlomový rok ostatně všude: v Československu, v západní Evropě, ve Spojených státech amerických. Nová krev v žilách, protest dětí proti rodičům, okupovaných proti okupantům. Paul jde navíc do puberty. Když z ní vychází, rodiče jdou právě od sebe. Začíná jejich pád: otec definitivně ztratil boha a našel dostihy a sázky; matka, stále víc uondaná životem, nenachází už nic. 

Končí oba stejně: předčasnou, zbytečnou smrtí; matka navíc sejde ze světa vlastní rukou. Paul je sice chvíli sám, ale pak mu fortuna přihraje do života ženu a psici. Ostatně i jeho žena má v sobě jistou zvířeckost: je z půlky indiánka. A právě takhle původní, přírodou živená polovina její osobnosti vynese Paula zas nahoru. Žijí spolu v bytovém komplexu příhodně nazvaném Excelsior, kde je Paul správcem. A kde má ve svaté trojici s manželkou a psicí chvílemi pocit vytržení, extáze, ráje na zemi. Než začne jeho další pád – tentokrát na dno.

Patrick na harleyi

Z toho dna ostatně Paul všecko vypráví. Z vězení, kde skončil na cele s motorkářem Patrickem, pro nějž je jeho harley „jedinou stabilní referenční hodnotou na zeměkouli“. Patrick je navenek hromotlucký primitiv a osvalený naivka, který si při svých dvou metrech rád hraje na alfa samce celé věznice (a spousta lidí ho v tom nadšeně utvrzuje), jenže v jádru je to úzkostný, stydlivý a bojácný typ, co se dál, distančně drží sukně své stárnoucí matky. Dubois (respektive jeho česká překladatelka Alexandra Pflimpflová) ho vykreslil prvotřídně, dal mu slangovou řeč, dal mu komiku, dal mu ale i jistou čistotu vidění, Rousseauovo vznešené divošství.

V přítomných, vězeňských partech je Patrick hvězda – a Paulova postava stojí v jeho stínu. Znovu tady funguje to rozlišení na rub a líc. Paul jako by nakonec suploval Patrickovu matku. Přičemž on sám už pluje vzduchoprázdnem: žena i psice mu zemřely, domov jménem Excelsior už není jeho domovem. V Paulovi se probudilo jeho démonické podloží, podvědomé tlaky vyrvaly rozum z kořenů, a došlo k výbuchu.

Jean-Paul Dubois vypráví a konstruuje svůj příběh překvapivě jednoduše, realisticky, místy s jistým imaginativním rozběhem, možná vzdáleně blízkým předválečné vlně francouzského surrealismu, poezii Bretona a spol. Věznice je místo usebrání, bilance, rekonstrukce; něco jako očistec. Po propuštění je naděje na nový život, kdy je možné totálně vše; Paul totiž nemá s minulostí už žádné pouto. Až na poslední štaci, hlubinu bezpečnosti, kterou je dánská ves, odkud pocházel jeho otec. Je to próza psychologického, sociologického, existencialistického typu? Je to román takzvaně ze života, kde je v jednom vždycky schovaný jak policajt, tak rošťák, světlo a stín, dobro i zlo? 

Je to každopádně próza zvláštně prostá, čistá, ale nakonec i čtenářsky strhující. Něco jako v českém kontextu texty Jiřího Hájíčka. Z minima maximum. S nevtíravou symbolickou nadstavbou, s jemně tkanou sítí odkazů, souvislostí, druhých a třetích plánů. A vlastně i se stejným základním vzkazem: Člověk je komplet, jen když je svobodný. I proto „na světě žijeme každý jinak“.