24. července 2018 14:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Letní festivaly s operami nejen barokními v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Emilio de’ Cavalieri: Svár duše s tělem. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Emilio de’ Cavalieri: Svár duše s tělem. | foto: Petr Vokurek

LITOMYŠL/ZNOJMO Smetanova Libuše i Caldarova láska bez hranic na Smetanově Litomyšli, barokní operní soutěž se souborem Musica Florea, Nové nedělňátko na krumlovské barokní noci, Svár duše s tělem ve Znojmě a francouzské zahájení Letních slavností staré hudby.

Smetanova Litomyšl jubilejní šedesátá

I když se to v posledních letech u nás festivaly doslova hemží, Smetanova Litomyšl si mezi nimi zachovává výlučné postavení. Zdaleka ne jen svou historií, která sahá až do roku 1946 (s přerušením v roce 1947 a v letech 1966-1973) a řadí ho k druhému nejstaršímu hudebnímu festivalu v ČR hned po Pražském jaru. 

Smetanova Litomyšl s výmluvným podtitulem festival s geniem loci své konání mimo hlavní kulturní centra přetvořila ve specifickou výhodu a program jubilejního 60. ročníku s motivy výjimečných milníků českých dějin byl vskutku velkolepý. Pokračoval v ambiciózním zaměření, ke kterému ho od původně výlučně smetanovské orientace začal v 90. letech směřovat ředitel Jana Pikny a umělecký ředitel Vojtěch Stříteský. Hlavního akcent kladou na vokální umění v rozpětí od opery přes oratoria (letos česká premiéra Ecce Cor Meum Paula McCartneyho), kantáty (letos festivalem objednaný Poutník, na kterém se podle libreta Vojtěcha Stříteského podíleli čtyři čeští skladatelé - Jan Kučera, Jan Ryant Dřízal, Jiří Gemrot a Sylvie Bodorová), pěvecké večery (letos Javier Camarena nebo Adam Plachetka) a další vokální žánry (Bachova mše h moll, Svatocecilská mše Charlese Gounoda nebo Requiem Alfreda Schnittkeho). Festival nadále zůstává „rozkročený“ k pestrosti napříč styly od klasiky po etno nebo art rock, od osvědčených repertoárových titulů po novinky, které vznikají přímo na objednávku festivalu, od operních představení převzatých z českých a moravských divadel, přes koncerty nebo pořady pro děti až po výstavy v paralelním projektu Smetanova výtvarná Litomyšl. To vše v inspirativních prostorách po celé Litomyšli včetně „free zony“ v areálu Klášterních zahrad.

Vedle sedmi operních inscenací převzatých z našich stálých operních divadel na letošním jubilejním ročníku zazněly dvě operní premiéry – Libuše Bedřicha Smetany v nastudování pražského Národního divadla a v kouzelném prostředí rokokového zámku Nové Hrady novodobá premiéra pastorale Antonia Caldary L‘amor non hà legge, kterou si u tohoto významného italského skladatele objednal hrabě Questenberg ke svým padesátinám pro uvedení na svém zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou. 

Předpremiéra Smetanovy Libuše

Soubor Národního divadla předsadil své pražského premiéře nového nastudování Libuše Bedřicha Smetany, plánované na září, jedno provedení na Smetanově Litomyšli. Byl to od vedení naší první scény vstřícný krok. Tato slavnostní „hudebně dramatické uživotnění“, jak Smetana Libuši zamýšlel, tak dodrželo v Litomyšli od roku 1998 ustálenou desetiletou periodicitu uvádění a dodalo lesk vskutku jubilejně rozmáchlé dramaturgii letošního 60. ročníku, kterou fundovaně a zároveň čtivě „vypráví“ Šárka Vieweghová ve výpravné publikaci Smetanova Litomyšl – příběh festivalu. Nastudování Libuše si pro sebe vyhradil vrcholový management Národního divadla – hudební ředitel Jaroslav Kyzlink a ředitel ND Jan Burian, který si pro scénu přizval jednoho ze svých ředitelských předchůdců Daniela Dvořáka. Z uvedení na zámeckém nádvoří bylo sice zřejmé, že inscenace bude v ND využívat jevištní mašinérii v Litomyšli nedostupnou, ale to jsou limity, se kterými se musí vyrovnat všechny hostující operní soubory. 

Bedřich Smetana: Libuše.

Bedřich Smetana: Libuše.

I když Libuše rozhodně nebyla Smetanou koncipovaná jako akční příběh, doufejme, že to nebyla prezentace uměleckého směřování naší první scény ani promyšlený tvůrčí záměr, ale spíš náhodná shoda, že zároveň s premiérou Verdiho Nabucca v nastudování Státní opery premiérovanou na konci června v Hudebním divadle Karlín, vznikly v obou případech spíše statické obrazy. Inscenace předvádějí obě opery spíše jako hudebně-výtvarný artefakt, než jako divadlo s reflexí našeho dnešního světa. A spíše jako dojemné pohádky - bez přesahu a širších kontextů vize národa, který neskoná a pekla hrůzy slavně překoná v Libuši, a odbojného italského risorgimenta v Nabuccovi. 

V případě Smetanovy opery postavy Libuše a jejího dvora s kmety, lechy, vladyky a děvami vystupují z dávnověku pokryté / nalíčené zlatistě-béžovým pelem. Stojí, občas se i pohybují jako figurky na mechanickém betlému v kostýmech Kateřiny Štefkové, které materiálem připomínají deky z umělého sametu s leskem, jak jsou k mání ve vietnamských tržnicích. Naopak rozjuchaný lid vystupuje nadšeně mávaje zelenými ratolestmi ve „šťavnatých“ barvách rolnických kostýmů ve stylu Generace Národního divadla. Libuše své proroctví hlásá se standardně vztyčenými pažemi stojíc na balvanu seříznutém jako oltář. Uvidíme, jaká bude finální podoba v pražském Národním divadle a hlavně jak se této výzvy chopí Národní divadlo brněnské, které také na září připravuje do prostoru výstaviště nastudování v režii Jiřího Heřmana.

Po éře „kralování“ Evy Urbanové jako majestátní, respekt budící kněžny, je Libuše Dany Burešové civilnější, mírnější, křehčí v objemu i barevnosti hlasu a výrazu, tentokrát s mnohem zřetelnější deklamací. Ze sólistů, kteří nezpívali v předchozím nastudování Libuše v režii Petra Novotného z roku 1995 stažené z repertoáru po 63 představeních loni v květnu, se skvěle osvědčil Svatopluk Sem jako uvážlivý Přemysl. Novou posilou byla i Petra Alvarez Šimková jako Krasava, které i díky žensky kyprému sopránu uvěříme, že se pro ni tak znesvářili bratři, z nichž Šťáhlav v podání Aleše Brisceina působil odbojněji, než nepříliš výrazný Miloš Horák v roli Chrudoše – přitom by to měl být právě on, kdo svou divokostí dle libreta Josefa Wenziga vyvolal spor s tak dalekosáhlými důsledky. A věřme, že v akustice Národního divadla bude sbor znít více stmeleně.

Předností inscenace bylo hudební nastudování. Jaroslav Kyzlink mohl vyjít z koncentrovaného výkonu orchestru k měkké vroucnosti Smetanovy hudby v dynamicky i agogicky klenutých frázích i k pevné monumentalitě mohutně znějícího pléna. Žesťové fanfáry z ochozů nad nádvořím pak tímto zvukový efektem důstojně slavnostní hudební vyznění festivalové Libuše korunovaly. 

Stručná verze recenze Libuše vyšla v Lidových novinách 17. července 2018.

Bedřich Smetana: Libuše

Hudební nastudování Jaroslav Kyzlink, režie Jan Burian, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Kateřina Štefková, sbormistr Pavel Vaněk. Sbor, orchestr a balet Národního divadla. Osoby a obsazení: Libuše – Dana Burešová, Přemysl – Svatopluk Sem, Chrudoš – Miloš Horák, Šťáhlav – Aleš Briscein, Lutobor – Jiří Sulženko, Radovan – Roman Janál, Krasava – Petra Šimková Alvarez, Radmila – Kateřina Jalovcová. Představení v rámci festivalu Smetanova Litomyšl, zámecké nádvoří 4. července 2018.

Hodnocení 60 %


Hudebně až příliš rozpustilá láska na hranicích s tisy

Osvěžující dramaturgickou linii Smetanovy Litomyšle na zámku v Nových Hradech letos naplnila inscenace L’amor non hà legge / Láska nezná hranic Antonia Caldary (1670-1736), italského skladatele, jehož opery, kantáty nebo oratoria v pozdně benátském stylu si oblíbili různé šlechtické dvory, než zakotvil na vídeňském císařském u Karla VI. 

Tato, v rámci 60. jubilea Smetanovy Litomyšle od roku 2012relativně nová tradice uvádění barokních oper je založena na synergii zámku a zahrad v Nových Hradech včetně přírodního amfiteátru, které s tak citlivou péčí zvelebují manželé Kučerovi, a na uvedení inscenace zasazené do širšího kontextu dvorských hudebních a divadelních kratochvílí včetně požitků kulinářských. Dnes někdy až umanuté úsilí souborů staré hudby o tzv. historickou interpretaci tak v Nových Hradech dostává další podstatný životadárný rozměr, při kterém diváci nemusejí jen způsobně sledovat operní představení, ale mohou přímo zakusit atmosféru tehdejších dvorských zábav.

Antonio Caldara: L’amor non hà legge / Láska nezná hranic.

Antonio Caldara: L’amor non hà legge / Láska nezná hranic. | foto: Smetanova Litomyšl

Letos zde v novodobé premiéře zazněla typická barokní pastorální opera, kterou Caldara zkomponoval v roce 1728 pro hudbymilovného hraběte Johanna Adama z Questenbergu, který na svém zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou holdoval opeře i jako interpret tak vášnivě, že se mezi lety 1722-1752 zde podle posledních výzkumů uskutečnilo ke dvěma stům představení. A muzikant to musel být zdatný, protože i tak zkušený a pro barokní operu vytrénovaný soubor, jakým je Ensemble Damian, měl v přírodním amfiteátru na zámku v Nových Hradech co dělat, aby při uvedení opery Láska nezná hranic udržel souhru. 

Impresário tohoto souboru Tomáš Hanzlík to ale interpretům při představení, které se odehrávalo malém v přírodním amfiteátru v prostoru zámecké zahrady, vůbec neusnadnil: Umístil komorní orchestřík Ensemblu Damian na lešení nad vzrostlé tisy, které vymezují jeviště (a pohlcují pěvecké hlasy), a koordinaci se sólisty ponechal bez dirigenta. Takže i tak zkušení zpěváci, jakými jsou Jaromír Nosek v roli něžně zamilovaného šlechtice Ortensia, Dora Rubart-Pavlíková jako až vypočítavě koketní pastýřka Dorinda, ale i Aneta Petrasová v roli proradné pastýřky Millène sváděli při snaze o souhru nerovný souboj s neregulérními podmínkami akustiky. Obsazení Václava Jeřábka do role astrologa Albondiho však přesahovalo jeho současné pěvecké možnosti, i kdyby se hrálo v prostoru rozlehlé zámecké sýpky, kde bývají produkce uváděny v případě nepříznivého počasí. A třebaže se ve šprýcharu nerozklene nad představením hvězdná obloha, má svoji „starobylou“ atmosféru a hlavně akustické i povětrnostní podmínky pro stabilitu ladění nástrojů se střevovými strunami jsou z hudebního hlediska pro tento typ inscenací výrazně výhodnější. Nabízí se úvaha promyslet možnosti, které zámek Nové Hrady skýtá tak, jak se loni povedlo režisérce Magdaleně Švecové při uvedení Händelovy serenaty Aci, Galatea e Polifemo se , na sály v interiéru pro požitky kulinární s doprovodem „tafelmusik“, zámecké zahrady pro putování za scénickými výjevy a vlastní inscenaci vyhradit zámeckou sýpku. (A s divadelním představením by se nemuselo čekat až do setmění, kdy konec přesahuje půlnoc.) Tato koncepce se.

Hravé inscenaci o peripetiích a intrikách, kterými prochází láska šlechtice a pastýřky, atmosféra letní noci pomohla, takže působila přiměřeně rozpustile. Při znalosti režijního stylu Tomáš Hanzlíka můžeme váhat, nakolik tentokrát skutečně potřeboval novodobé projekce jako inscenační berličku místo efektů a inscenačních praktik barokního divadla, které umí v jiných svých produkcích tak vtipně využívat. Ale to nic nemění na tom, že uvedení Caldarovy opery zasazené do širšího kontextu zámeckých kratochvílí, včetně kulinárních, dramaturgii festivalu Smetanova Litomyšl už osmý rok stále výborně oživilo.

Antonio Caldara: L’amor non hà legge / Láska nezná hranic

Hudební nastudování, režie, scéna, kostýmy, masky, lightdesign a choreografie Tomáš Hanzlík, projekce Jan Fiala. Osoby a obsazení: Ortensio, šlechtic - Jaromír Nosek, Dorinda, pastýřka - Dora Rubart-Pavlíková, Albondi, její otec - Václav Jeřábek, Millène, pastýřka - Aneta Petrasová, Tirsi, milenec Dorindin - Ondřej Holub, Serpilla, sestra Dorindina - Hana Holodňáková, Nicori, její milý - Filip Dámec. Komické postavy: Bottandro, myslivec- Jiří Poláček, Agneti, děvečka - Lucie Rozsnyó. Ensemble Damian. Představení v rámci festivalu Smetanova Litomyšl – Nové Hrady 27.-30. června 2018, recenzováno představení 29. června.

Hodnocení: 60 %

Barokní operní soutěž a Musica Florea

Nejen dnes jsou v oblibě nejrůznější hudební soutěže. Tu barokní připomněl Marek Štryncl se svým souborem Musica Florea a tanečníky Hartig Ensemble. V novodobé replice barokního jeviště Florea Theatrum s mechanismem vyměnitelných zadních malovaných prospektů a bočních kulis a horními sufitami předvedl na nádvoří Lichtenštejnského paláce v Praze operu Muzio Scevola, pasticcio, na kterém se podíleli tři skladatelé. 

Hudební klání přitahovalo v době, kdy popularita opery byla srovnatelná s dnešním filmem nebo vystoupením hvězd popmusic, velkou pozornost - ať už šlo o soupeření mezi kastráty a hráči orchestru, kdo vydrží déle s dechem, ale i neskrývanou rivalitu mezi sólisty, resp. sólistkami, které se dokázaly na jevišti i porvat. Soutěž skladatelskou soutěž s marketinkovým záměrem připoutat diváckou pozornost uspořádalo v roce 1721 londýnské Královské divadlo. Tři dějství libreta Paola Antonia Rolliho o statečnosti legendárního římského hrdiny Muzia, který dostal přízvisko Scevola / Levoruký (Gaius Mucius Scaevola), rozdělilo mezi tři skladatele – Filippa Amadeiho, Giovanniho Bononciniho a Georga Friedricha Händela. Ten vyšel i z novodobého provedení jako jednoznačný vítěz, byť pozornost dnešního publika na nádvoří Lichtenštejnského paláce při třetím dějství opery s blížící se půlnocí už značně polevovala. 

Emilio de’ Cavalieri: Svár duše s tělem.

Emilio de’ Cavalieri: Svár duše s tělem. | foto: Hudební festival Znojmo

Děj opery sice vychází z dobrodružného příběhu bojů o Řím podle Dějin o založení Města Tita Livia a podle pravidel barokních libret kombinuje i milostné motivy, mašinisté Florea Theatrum předváděli „zázraky“ barokních (vrzajících) scénických mechanismů a taneční scény oživovaly pěvecké výstupy. A lze pochopit, že Marek Štryncl se svými osvědčenými spolupracovníky, které spojuje detailní znalost barokní inscenační praxe, chtěli uvést toto soutěžní operní pasticcio v jeho původní podobě bez škrtů. Jenže hlavně po hudební stránce chyběly větší kontrasty afektů a pěvecké party většinou postrádaly v barokních operách tak zásadní pěveckou virtuozitu. A při omezených možnostech repliky barokního jeviště a inscenačním lpění na barokní gestice, z dnešního pohledu přece jen stereotypní (režie Lorenzo Charoy), by méně bylo více. Tím spíše, že dnešní publikum tiše a způsobně sedělo v hledišti a na rozdíl od svých barokních předchůdců si netroufne během představení koketovat se sólistkami, které zrovna nezpívají, pokřikovat na ty, kteří se nelíbí, komentovat pěveckou gymnastiku sólistů, hrát karty, popíjet, hodovat a věnovat se i kratochvílím, při kterých bylo vhodnější zatáhnout oponku lóže.

Filippo Amadei (1. dějství), Giovanni Bononcini (2. dějství) a Georg Friedrich Händel (3. dějství): Muzio Scevola

   Hudební nastudování a příprava hudebních materiálů: Marek Štryncl, režie Lorenzo Charoy, choreografie Helena Kazárová, scénografie Václav Krajc, kulisy Jiří Bláha, osvětlení Mojmír Ledvinka. Osoby a obsazení: Muzio Scevola – Alexis Vassilev, Clelia – Markéta Cukrová, Orazio – Michaela Šrůmová, Fidalma – Lucia Knoteková, Lucio Tarquinio – Marta Fadljevičová, Irene – Sylva Čmugrová, Porsenna – Roman Hoza. Orchestr Musica Florea, Hartig Ensemble – Tance a balety tří staletí. Praha, Florea Theatrum na Letní scéně Hudební a taneční fakulty AMU, 2. července 2018.

Hodnocení 60 %

Nedělňátko na krumlovské Barokní noci

Hlavním a jedinečným lákadlem Festivalu komorní hudby je už čtrnáct let Barokní noc, kterou si jeho ředitelka Hana Pelzová nechala dokonce zaregistrovat jako ochrannou známku. Je koncipovaná jako festivita, která přenáší člověka 21. století na čtyři hodiny do života a zábav pánů i poddaných krumlovského zámku 17. a 18. století. Diváky, tedy hosty velitele legendární Schwarzenberské gardy (Justin Svoboda) tu baví žongléři, šermíři, pištci s Jiřím Stivínem v čele, tlupa komedie dell’arte a další maškary, s nimiž se lze pustit s papírovými koulemi do vojenské bitvy, ale i tančit, fandit v myších závodech, hrát kuželky nebo propadnout hazardním hrám - Smrtka obehrála v kostkách kde koho.

Než noc vyvrcholí hostinou a ohňostrojem, je jednou z kratochvílí i opera přímo v zámeckém barokním divadle. Soubor Capella Regia letos zvolil rozverný singspiel Das Neusonntagskind / Nové nedělňátko Wenzela Müllera. Tento skladatel bavil na přelomu 17. a 18. století svými zpěvohrami vídeňské, ale i pražské publikum – byl předchůdcem Carla Marii Webera ve Stavovském divadle. Nové nedělňátko s osvědčenými typy a situacemi komedie dell’arte si v roce 1795 na krumlovském zámku „střihli“ přímo Schwarzenbergové. A pobavilo i v roce 2018. 

Provedení singspielu střídalo pro české publikum srozumitelně mluvenou prózu v češtině a hudební čísla v němčině. Vyzněla tak komická nadsázka směšně pověrčivého tatíka (Ivo Hrachovec) a obstarožní intrikánky (typově perfektní Lucie Hilscherová), která jakoby z oka vypadla Marcellině z Figarovy svatby. Ti dva staří mají vlastní, i finančně motivovanou představu o tom, koho by si jejich mladí (Marie Fajtová a Martin Javorský) měli vzít. Do toho se plete nahluchlý zabedněný domovník (Rostislav Florian), tatíkem doporučovaný ženich směšný svou rádoby učenou latinou (Václav Lemberk), ziskuchtivý kadeřník (Daniel Kfelíř) a nad všemi jiskří zamilovaná dvojice sluhů ve svěžím podání Evy Kývalové a Tomáše Votavy.

Hudební nastudování pod vedením Roberta Huga vystihlo svěží zpěvnost Müllerova singspielu. Pokud místy upadalo do těžkopádnosti, režijním vtipem inscenaci popohnala Magdalena Švecová, která vynalézavě zapojila i schwarzenberskou gardu. 

Wenzel Müller: Das Neusonntagskind / Nové nedělňátko

Hudební nastudování Robert Hugo, režie Magdalena Švecová. Osoby a obsazení: Henrietta – Marie Fajtová, Hasenkopf – Ivo Hrachovec, Valer – Martin Javorský, Lisetta – Eva Kývalová, Johann – Tomáš Votava, Klára – Lucie Hilscherová, Domovník – Rostislav Florian, Kadeřník – Daniel Kfelíř, Heinzenfeld – Václav Lemberk. Capella Regia. Zámek Český Krumlov, 29. a 30. června 2018, recenzováno představení 30. června.

Hodnocení 80 %


 Svár duše s tělem ve Znojmě

Mezinárodní hudební festival Znojmo je svými operními stagionami už proslulý. Má dlouhou tradici – díky nápadité dramaturgii, úrovni nastudování, ale i atmosféře, která operní zážitek ještě umocňuje - včetně degustace vín. Inscenace v provedení zkušeného orchestru i sboru staré hudby Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka vznikají přímo na festivalu a pro festival. Ten je pestrý a bohatý spoustou dalších produkcí včetně požitků gastronomických: samozřejmě koncerty vážné hudby, letos festival vyvrcholí vystoupením renomovaného souboru Il giardino armonico s programem z jeho nového CD Serpent and Fire / Had a oheň, na kterém zazní árie dvou královen – egyptské Kleoparty a kartáginské Didony, jejichž osudy se staly oblíbeným námětem barokních oper. Patronem znojemského festivalu zůstává houslista Pavel Šporcl a je sympatické, že festival dává příležitost i začínajícím umělcům - laureátům Letní školy barokní hudby, mladým i těm ještě úplně malým vítězům různých soutěží - , ale také svým rodákům, kteří se už prosadili. Tradiční je varhanické putování po znojemských kostelech nebo koncert v Uherčickém zámku, v Národním parku Podyjí bude koncertní piknik – a do konce července mnoho dalších produkcí spojených s ústředním tématem letošního ročníku Svár duše a těla. Téma mu vtisklo scénické uvedení Rappresentatione di Anima et di Corpo / Představení o duši a těle italského skladatele přelomu renesance a baroka Emilia de‘ Cavalieri.

Cavalieri, římský šlechtic, diplomat, mnohostranný hudebník a prý i okouzlující tanečník, o něco mladší současník Claudia Monteverdiho, je čelný představitel toho velkého vzrušujícího hudebního přerodu na přelomu 16. a 17. století, přerodu od renesanční polyfonie s kontrapunktickým proplétáním rovnocenných hlasů k barokní monodii, zde v počáteční podobě recitar cantando, vůdčího melodicky zvlněného textu s nástrojovým doprovodem. Uvedení jeho Anima et Corpo, které věnoval přímo kardinálovi Pietrovi Aldobrandinimu, bylo v Říme v roce 1600 velkou událostí, dnes patří ke Cavalieriho nejznámějším skladbám, která z dnešní perspektivy stojí na samém počátku vzniku nových žánrů opery a oratoria, žánrů, ve kterých zpěv a hudba začínají vytvářet rozsáhlejší celky nesené příběhem. U Cavalieriho je tím příběhem oblíbená křesťanské alegorie putování Duše a Těla nástrahami světských pokušení, až děsivé scény trápení zavržených duší v Pekle přesvědčí Duši i Tělo o pomíjivosti pozemského života se spásou Božího království.

Emilio de’ Cavalieri: Svár duše s tělem.

Emilio de’ Cavalieri: Svár duše s tělem. | foto: Petr Vokurek

Inscenace se hrála se v kostele sv. Michala na vyvýšeném pódiu, pod kterým seděl orchestr s malým obsazením smyčcových nástrojů po jednom, cinky, dulcianem, zobcovými flétnami, theorbami, barokní harfou, pozitivem a bicími. V dlouhé akustice kostela to zvukově úplně stačilo, protože podstatná byla rozmanitost barev. A nejen tu dirigent Roman Válek rozehrál v plné pestrosti. Střídají se sólové monodie, obohacené vytříbenými ozdobami, madrigaly a tance, proměňuje se metrum, modální a dur/mollová tonalita a hlavně výraz. Vůbec není unyle mravokárný, jak bychom od téhle křesťanské alegorie očekávali, ale probleskují i veselé momenty. Tak třeba hned pro poživačné Tělo vymyslel Tomáš Hanzlík, tentokrát jako výtvarník inscenace, kostým s vypracovanými svaly i zadkem a talentovaný barytonista Tadeáš Hoza si v něm počíná až rozverně – v kontrastu s ušlechtilou vznešenou Duší, Markétou Cukrovou v modré říze. Ty dva láká a přesvědčuje spousta dalších alegorických postav - Anděl s jasným sopránem Pavly Radostové, mravokárný Čas s hodinami nad hlavou a zároveň uvážlivý Rádce v podání zvučného basbarytonu Jiřího Miroslava Procházky nebo Světské pokušení, ve kterém potvrdila svůj talent a cit pro starou hudbu Markéta Böhmová. Důležitou součástí této Cavalieriho v podstatě duchovní opery je také sbor – a ten mají pod vedením Terezy Válkově ve Znojmě tradičně výborný. 

Vizuálně působila hlavně atmosféra kostela a jeho nasvícení Martinem Seidlem, spíše než režie Ladislavy Košíkové, která varírovala čitelnou základní symboliku střetávání alegorických postav v boji o Duši a Tělo, do kterého zapojila i rudé peklo z propadla. Občas oživila inscenaci i vtípky, když odhalení Světského života jako převlečené Smrti vystihla vyfouknutí balónků, které splaskle spadnou na zem. Do děje uvedla diváky dvojice činoherců, Mark Kristian Hochmann a Klára Anna Satinská, kteří coby Adam a Eva předvedli ukousnutím jablka prvotní hřích a byli po celé představení průvodci Duše a Těla.

Letošní festivalová stagiona s Cavalieriho Rappresentatione di Anima et di Corpo byla pozoruhodná hlavně u nás prvním scénickým uvedením tohoto díla, díky kterému mohli diváci poznat, z jakých představ o antickém divadle se na přelomu renesance a baroka vyvinula opera a jakým oslavám holdovali církevní hodnostáři v Římě během Svatého roku 1600. 

Emilio de’ Cavalieri: Svár duše s tělem

 Hudební nastudování Roman Válek, režie Ladislava Košíková, scéna a kostýmy Tomáš Hanzlík, sbormistr Tereza Válková. Osoby a obsazení: Anima – Markéta Cukrová, Corpo – Tadeáš Hoza, Tempo, Consiglio – Jiří Miroslav Procházka, Inteletto – Jakub Kubín, Angelo custode – Pavla Radostová, Mondo – Martin Vacula, Vita Mondana – Markéta Böhmová ad. Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir. Hudební festival Znojmo 2018, kostel sv. Michala 12.-14. července 2018, recenzováno představení 13. července.

 Hodnocení 80 %


Královny středomoří na Letních slavnostech staré hudby

Letní slavnosti staré hudby patří k zavedeným festivalům, letošní ročník je už devatenáctý. Zahajovací koncert nazvaný Královny středomoří posluchače uvedl do tématu letošního ročníku Mediterraneo, hudebních cest po zemích kolem Středozemního moře. Na rozdíl například od Hudebního festivalu, který je vzhledem k místě svého konání stylově pestrý, ale i Smetanovy Litomyšle s výtvarnými přesahy, Letní slavnosti si v Praze mohou dovolit být dramaturgicky vycizelovaným luxusem. A právě zahajovací byl takovou hudební „delikatesou“. Francouzská sopranistka Véronique Gens a soubor Les Ambassadeurs pod vedením flétnisty Alexise Kossenka ve vytříbené interpretaci provedli posluchače půlstoletím francouzské opery generace skladatelů Královské hudební akademie za doby vlády krále Slunce Ludvíka XIV. i jeho následovníka Ludvíka XV. Program se klenul od výstupu z Lullyho Armidy z roku 1686 přes ukázky z děl André Campry, Jeana-Philippa Rameaua, ale i u nás prakticky neznámých skladatelů jako je Jean-Baptista Stuck, François Francoeur nebo François Rebel až k částem z hudební tragédie Scalla et Glaucus Jeana-Marie Leclaira z roku 1746. Pěvecké části z jejich oper na koncertě prokládaly především instrumentální části komorních skladeb Françoise Couperina ze sbírky Les Nations, které v triových sonátách ozvláštnilo střídání příčných fléten a houslí. 

Mezi nebem a zemí.

Mezi nebem a zemí. | foto: Petra Hájská

Hudbu těchto skladatelů u nás slýcháme jen zřídka. Styl francouzské barokní opery si přes tehdejší hegemonii italské opery napříč Evropou uchoval svoji specifičnost. I když byly inscenace v honosném Théâtre du Palais-Royal velkolepé, včetně zapojení tanců, pěvecká složka proti Italům tak efektně virtuózní není. Vyžaduje především umění zprostředkovat jemné nuance emocí a skvělou deklamaci při znalosti staré francouzštiny. A právě to Véronique Gens skvěle umí, i když jejíž soprán v suché akustice Vinohradského divadla zněl zastřeněji a chvějivě, občas zanikal i při komorním obsazení dvojice fléten, smyčcových nástrojů a cembala. Gens ovšem vtáhla posluchače do nejrůznějších záchvěvů osudů kouzelnice Armidy, Kirké, Faidry, Zaidy nebo turecké sultánky Roxany a dalších královen a žen ze zemí kolem Středozemního moře, když v operách prožívají milostné vzplanutí i soužení, ale vybuchují zhrzeností, zuří nenávistí a povolávají živly a démony. 

Letní slavnosti staré hudby si zakládají na propojení nápadité dramaturgie a zajímavých míst konání koncertů ve vztahu k programu. V případě zahajovacího koncertu s francouzskou barokní operou lze volbu Vinohradského divadla do určité míry pochopit – i když umělci vystupovali pouze na proscéniu před oponou. Akusticky vhodnější prostor, který by evokoval architekturu pařížského Královského paláce, kde Královská hudební akademie působila, by však koncert s takto specifickým programem ještě pozvedl.

Letní slavnosti staré hudby – Královny středomoří

Véronique Gens – soprán. Les Ambassadeurs. Vinohradské divadlo, 10. července 2018

Hodnocení 80 %

Helena Havlíková, operní kritička