Máme i ‚covidfriendly‘ projekty, tvrdí vedoucí divadelního souboru Spielraum Kollektiv

Lidovky: Jak vaši činnost ovlivnila pandemie, museli jste redukovat plány, nebo vás to naopak stimulovalo k novým formám?
L. S.: Asi obojí. V loňském roce jsme příliš své plány neměnili, vymysleli jsme si formáty, které se týkaly klimatické krize a ekologie a měli jsme volnou ruku, jak to uděláme, takže jsme provedení měnili podle situace. Měli jsme naplánovaných šest projektů a v daný moment jsme vybírali ten, který se právě hodil a bylo ho možné udělat. Paradoxně to byl rušný rok. 

Měli jsme hodně pozvání na festivaly a další nové spolupráce a asi nejvíc nových projektů. Covid nás samozřejmě také zasáhl, odpadly nám téměř všechny reprízy starších projektů a hraní v regionech. Přibylo nám hodně produkční práce kvůli neustálému posouvání a rušení termínů. Nové projekty jako Zbytečnosti nebo Ekozpovědnice jsou proto přímo „covidfriendly“. A taky Pohřeb plastové lahve, který se odehrává částečně nebo případně celý venku.

M. S.: Ta možnost volby se týkala hlavně nových inscenací. Papírrr, což je starší představení pro děti, jsme měli hrát v dubnu, ale asi to nepůjde, právě u této inscenace se termíny pořád přesouvaly.

Lidovky: Na podzim jste byli v off programu festivalu německého divadla, a to s výbornou inscenací Zbytečnosti o tom, jak si dobrovolně zamořujeme život nepotřebnými věcmi. Jak vznikla?
L. S.: Plánovali jsme to jako živé divadlo, měli jsme předfáze, kdy jsme přes WhatsApp sbírali zbytečnosti od známých. V srpnu jsme začali zkoušet v Německu a tam jsme už mohli uvést jen verzi po pěti lidech, museli jsme hrát se štíty. A pak jsme připravovali pražskou verzi, a jak přituhovalo, tak jsme to pořád měnili. Pak se ukázalo, že německá část týmu nemůže přijet, tak jsme se smířili, že bude vystupovat online, pak už ale bylo jasné, že online budeme všichni, tak nám proces zkoušení ztechnizoval. Měli jsme zkoušky přes Skype, Zoom a WhatsApp a půlku času jsme řešili technické problémy, občas to bylo náročné.

M. S.: Říkali jsme si, že se tou situací necháme inspirovat, že nebudeme nic streamovat, a využili jsme toho, že lidé jsou ve svých domácnostech obklopeni zbytečnosti.

Lidovky: Jak jste se vy dva dali dohromady?
M. S.: Na začátku byla česko-německá síť Čojč, tam jsme se jako účastníci jednoho projektu seznámili a já jsem pak díky Lindě šel do Prahy a začal studovat DAMU.

L. S.: Brzo jsme sami začali vést projekty této iniciativy, která existuje už dvacet let a pořádá česko-německá divadelní setkání pro mládež. V zásadě je tam polovina Čechů a polovina Němců. Já jsem tam přišla, když mi bylo asi sedmnáct. Zeměpisně Čojč operuje v příhraniční oblasti Čech a Bavorska a ty projekty se pohybují na hranici divadelní pedagogiky a uměleckého vyjádření a pro nás je to možnost vyzkoušet nějakou odvážnější variantu, víc experimentovat.

Lidovky: Znamená to, že jste už předtím měli vztah k Česku a Německu?
M. S.: Pocházím ze Zwieselu, což je bavorské městečko pár kilometrů od českých hranic. V Řezně jsem studoval matematiku a výtvarnou výchovu i bohemistiku, táta je čechofil a odjakživa jezdil rád do Čech, moje rodina je ale veskrze německá a nežila v Česku, i když měla vazby na někdejší šumavské lokality, myslím, že na Stodůlky.

Lidovky: A jak vznikl Spielraum, v překladu hrací prostor?
Díky Tomáši Žižkovi jsme se nadchli pro site specific, a když jsme si formulovali, co definuje naši tvorbu, uvědomili jsme si, že nás zajímá prostor a dokumentární divadlo. A chtěli jsme, aby v našem snažení byla zastoupena i německá část, tak jsme našli název Spielraum. 

Zpětně jsme si všimli, že děláme dokumentární věci, které vycházejí z aktuálních společenských témat. Mně vždycky připadalo, že každý den projekt je úplně jiný, ale přece jen lze vystopovat podobné rysy, třeba že každý zvolený prostor chceme maximálně využít.

Lidovky: Hodně dbáte na to, aby diváci byli do vašich témat co nejvíc vtažení, aby se jich přímo účastnili. Jak postupujete?
L. S.: Vycházíme z témat, o kterých přemýšlíme, která řešíme a chceme je sdílet. Na začátku je naše sebekritika a pak divákům nabízíme možnost, aby se v nich sami našli a pošťourali se v nich. Nechceme mu dávat hotové návody, ale formu volíme podle tématu, aby divák mohl hledat.

Lidovky: Ale třeba ve vaši variaci na Tylovu Fidlovačku jste divákům nabídli možnost, aby do inscenace přímo vstoupili. Jak vznikl tenhle projekt?
L. S.: Byla jsem šokovaná tím, jak se u nás začala zvedat nová vlna nacionalismu. Náhodně jsem se ocitla na demonstraci na náměstí Míru a byla jsem konsternovaná z projevů fanatismu, jaké jsem tam viděla. Bylo to pro mě odstrašující, a tak jsme začali zkoumat, do jaké míry je normální mít takové názory, tenkrát nám s tím jako dramaturgyně pomáhala i Sodja Lotker. 

Šli jsme na to přes slova, s tím, že mohou mít v různých kontextech jiná vyznění. Pohrávali jsme si s tím, jak taková rétorika vypadá, a zapojili jsme i Landu, Konvičku, Bartoše, Okamuru a další podobné, snažili jsme se ukázat, jak lze zneužít i Tyla.

M. S.: Ta interakce vytváří zvláštní napětí a zapojení diváků, u autentických účastníků je i prvek překvapení a především jsou takové momenty živé a zábavné.

Lidovky: Nikdy jste nesáhli po pevném textu?
L. S.: Když jsme se o to pokusili, nikdy se nám to nepovedlo, jeden z pokusů byla právě Fidlovačka a z ní tam zbylo asi deset řádek.

Lidovky: V inscenacích zmnožujete výrazové prostředky, proč?
L. S.: Souvisí to s tím, že hledáme, jak téma co nejvíc přiblížit divákovi, hledáme formu, která téma nejvíc nese. Někdy je to video, jindy autentické zvukové nahrávky, pohybové vyjádření. Ale třeba představení pro děti Papírrrr je jen vizuální, absolutně netechnické. Zdálo se nám, že i děti jsou z té všudypřítomné techniky zpitomělé, a chtěli jsme vytvořit něco, kde se mozek pustí rovnou čarou do fantazie.

Lidovky: Vaše studentská práce Marie to dala, jak to dáš ty? se zabývala stářím a smrtí. Proč mladá žena jako vy uvažuje o stáří?
L. S.: Pozoruji lidi kolem sebe a první impulz byl, když jsem viděla babičku, jak nastupuje do tramvaje a jak je to pro ni namáhavé. Tehdy jsem hodně jezdila do Německa, tak jsem začala fotit důchodce tady a v Německu a téma stáří mě začalo zajímat. Měla jsem v plánu spolupracovat s domovy důchodců, ale nejdřív jsem natočila rozhovor se svou babičkou a ten mi přišel tak inspirativní, že už jsem do domovů ani nedorazila. 

Odkryly se mi příběhy, které jsem neznala, souvislosti a fascinovala mě jako člověk. Prostor domu před rekonstrukcí v Nekázance, kde jsme projekt uvedli, mně taky pomohl. Bavilo mě spojení abstraktního vyjádření s konkrétní audio nahrávkou.

M. S.: Babička ty příběhy stále vypráví, takže to představení pro nás pokračuje při každé návštěvě.

Lidovky: Žijete víc Praze, nebo v Německu?
M. S.: Před pandemií jsme byli půl týdne ve Zwieselu a půl týdne v Praze. Máme teď asi víc kontaktů a kamarádů tady, to je dané i tím, že jsme tady studovali školu.

Lidovky: A jak se dívají Němci na Čechy?
L. S.: Tak teď asi jako na blázny. Ale vážně, naším tématem je narovnávání česko-německých vztahů, vedli jsme stovky mladých lidí v různých projektech a řešili, jak udělat vzájemnou komunikaci příjemnější, otevřenější, jak uvádět na pravou míru minulost a především jak jít dál bez balastu.

M. S.: Já mám pocit, že tematika odsunu není v Německu příliš přítomná, už se to opravdu neřeší. Nevylučuji, že někde pocity křivdy přetrvávají. Pro mě jsou horší herny, nevěstince a trpaslíci, které hyzdí české pohraničí, ty jsou ale pro Němce. To je hrozný paradox a obraz českoněmecké spolupráce, o který není co stát.

L. S.: My se ale potkáváme hlavně s Němci, kteří do Čech nejezdí pro benzin za levnými nákupy. To jsou lidé, kteří sem jezdí za kulturou.