Přesto je to, přiznejme si, výsledek poněkud zarážející. Zejména když přihlédneme k tomu, že mezi sedmi největšími diváckými zážitky nefiguruje nejen žádný film z hlavní soutěže, ale dokonce vůbec žádný soutěžní film. Až na osmé pozici se umístil rodinný snímek Tomáše Pavlíčka Chata na prodej, který soutěžil v sekci Na východ od Západu. Celkem jsou v desítce nejoblíbenějších filmů, které se na festivalu promítaly, hned čtyři „pamětnické“ tituly – vedle Rain Mana také Formanovy Lásky jedné plavovlásky, Svěrákův Akumulátor I a Hitchcockovi Cizinci ve vlaku. Naprosto pak v desítce oblíbených filmů chybí snímky z teritorií ležících skutečně „na východ od Západu“, na které se výrazně zaměřuje nejen takto pojmenovaná soutěž, ale i ta hlavní a dokumentární. „Nechytají“ se ovšem ani kvalitní snímky prověřené festivalem v Cannes, jako třeba vizuálně vybroušená Studená válka Pawla Pawlikowského.
Podobné ankety jistě netřeba přeceňovat: tato konkrétně vyjadřuje především nekomplikované přijetí daných filmů. Kontroverznější snímek, který by sice významnou část publika nadchl, ale někoho také otrávil, nemá v takovém hlasování šanci uspět.
Přesto výsledek hlasování nejspíš poměrně výmluvně vypovídá o představách, s nimiž značná část obecenstva na karlovarský festival míří. A je zřejmé, že se tyto představy příliš nepotkávají s tím, co jim festival předkládá jako hlavní menu. Zatím jsou, zdá se, nakonec všichni spokojeni. Možná, jestli jednou část návštěvníků pochopí, že festival vlastně z větší části „není pro ně“, bude to konec jeho masovosti. To ale festival sotva připustí.