Měla to být vášeň... a nic

Postavit v románu fiktivní umělecké či intelektuální výkony vedle těch reálně existujících a všeobecně známých je ošemetná věc. Spisovatel se vlastně musí rozdvojit: kromě vlastního vypravování musí být schopen ještě dát život dalšímu samostatnému artefaktu. Srovnání se skutečně existujícími uznávanými díly pak může vrhnout na celou plochu románu stín nedostatečnosti.

Jed Martin se ve světě uměleckého provozu nejdříve prosadil zvětšeninami fotografií map Michelin. Ty se prodávaly za stovky tisíc eur; o řád víc vynášely jeho malby ze „série prostých řemesel“ a „série podnikových kompozic“, jež realistickým, neutrálním stylem zpodobňovaly náměty jako Claude Vorilhon, vedoucí trafiky s barem, či Bill Gates a Steve Jobs debatují o budoucnosti informatiky, jeho nejoceňovanější dílo. Jistou pikantnost sliboval až název posledního obrazu ze série, Damien Hirst a Jeff Koons si dělí umělecký trh, jejž však Martin nedokončil. Je těžké pochopit, v čem má spočívat ať už umělecká síla Martinových obrazů, či jejich komerční atraktivnost. Důvody nenajdeme ani v popisech jeho děl, ani v jeho myšlenkách či životě. Těžko uvěříme, že by se Martin zařadil po bok jmenovaných Hirsta a Koonse. A to bohužel není to jediné, čemu schází přesvědčivost.

Francie to zvládne

Jinak se hrdina podobá svým osamělým předchůdcům z předchozích Houellebecqových románů. „Jed nebyl mladý a v pravém slova smyslu mladý nikdy nebyl; jako člověk byl však relativně nezkušený. Na poli lidských bytostí znal jen svého otce, a to ještě ne mnoho,“ dozvídáme se o něm. Jeho konverzační styl charakterizuje věta „Ani na to nenašel Jed vhodnou odpověď“, jež klidně mohla zaznít více než jednou. Dětství Martin na rozdíl od typických předchůdců z předchozích autorových románů netráví za nezájmu rodičů, pro něž je potomek vyrušením od užívání si osobní svobody.

Žije v houellebecqovském světě: liberálním, konzumním, politicky korektním, vycházejícím vstříc všem myslitelným individuálním touhám – a směřujícím k naprosté stupiditě a atomizaci společnosti. Jenomže to s ním na rozdíl od předchůdců nic moc nedělá. Neděsí ho samota a stárnutí, nehoní se za smyslovými požitky. Čtenáři, kteří jsou u Houellebecqa zvyklí na pornografické líčení, budou asi zklamáni.

Touha a samota

Naprázdno ovšem vychází i láska, jež se dříve dostavovala navzdory všemu, bez důvodu a zásluh. V Elementárních částicích končí zdrcujícím zásahem osudu, v Platformě vpravdě tragicky. Jed Martin najde lásku, dokonalou blondýnu Olgu, pak ji ale nechá odjet pracovat do Ruska a... nic. Po několika letech se setkají, Jed si uvědomí, že toto opravdu měla být láska jeho života, a... nic.

Touha a samota byly motivem velkých utopických myšlenkových konstrukcí v předchozích románech – v Elementárních částicích a v Možnosti ostrova dokázala věda zrušit erotickou touhu. Žádnou takovou pronikavě ironickou výzvu v Mapě a území nenajdeme. Nahlédneme ovšem do blízké budoucnosti: Francie překoná relativně dobře krizi kapitalismu díky svému venkovu, kde „nehostinné, agresivní a hloupé“ původní obyvatele vystřídali „noví lidé z měst, plní podnikatelského elánu a občas i umírněných ekologických zásad, které šlo zpeněžit“, přičemž peníze pocházely od asijských turistů. Je to pozoruhodně vstřícná a komfortní utopie, tedy aspoň pro finančně zajištěného estétského samotáře.

Jinému by to neprošlo

Potřebu provokovat tentokrát Houellebecq realizoval jinak: uvádí do příběhu sebe sama jako postavu. Musí být docela zábavné popisovat sebe sama jako nesnesitelného, někdy doslova páchnoucího podivína, který je navzdory tomu tak nějak sympatický a jehož portrét se prodá za dvanáct milionů eur. Nemluvě o požitku z možnosti popsat svou vlastní smrt. To je privilegium tvůrce, který dosáhl úspěchu.

Houellebecq ho v jednom rozhovoru vysvětluje mimo jiné tím, že „nejasně tušíme, že má pravdu“. Je to spíš naopak: nejasně tušíme, že nemá pravdu, že jeho vidění světa je jednostranné. Ale dokáže to alespoň dočasně přemoct intenzita jeho vidění – vášeň bezohledného sdělování nepříjemných skutečností.

V posledním románu ale tato intenzita zeslábla a nahradila ji jakási smířenost či vzetí světa na milost. Tak by se snad dala chápat pozornost řemeslným činnostem (vedle řemesla malířského nahlédneme i řemeslo detektivní), elementárnímu ukotvení v lidských vztazích (Jedův vztah s otcem, návrat k zeměpisným rodovým kořenům, jež realizují Jed Martin i románový Houellebecq). Ale nejsou to polohy autorovi vlastní a jinému, méně slavnému by neprošlo takto veřejně si je nacvičovat.

Když před dvěma lety Houellebecq zrežíroval filmovou adaptaci svého románu Možnost ostrova, byla výsledkem učebnicová ukázka toho, jaká pohroma nastane, když vedle slavného tvůrce nestojí producent, který by krotil jeho diletantství a samolibost upozorněním