V pondělí zaplnili Lucerna Music Bar ústečtí Houpací koně, ve středu a ve čtvrtek ve vyprodané Arše vzpomínali na přelomové album Futuretro „kluci z Hanspaulky“ Tata Bojs. A mezi tím, v úterý, oslavila v nahuštěném Foru Karlín třicáté výročí vzniku valašskomeziříčská Mňága a Žďorp. Dovolte k tomuhle koncertu a k téhle kapele pár vysloveně osobních slov.
Měl jsem sice před lety krátké období jakéhosi vzdoru (“Jak může ve svým věku zpívat o ztrátě panictví a myslet si, že mu to všichni žereme?“), ten byl možná ale dán spíš mým osobním rozpoložením. Jinak můžu říct, že skoro těch třicet let, co ji znám, neboť jsme stejná generace, je Mňága a Žďorp mou asi nejoblíbenější českou kapelou v poprockovém žánru.
Nepopírám, že mám nejradši její nejstarší věci, což je logicky dáno dobou, ve které jsem je v reálném čase vnímal; první album Made In Valmez, které mimochodem teď vyšlo v reedici na vinylu (mám ten původní, takže jsem ušetřil), bych vám možná dodnes odrecitoval celé, tolikrát jsem ty písničky slyšel.
Na tom výročním koncertě jich zaznělo požehnaně. Což potěšilo značnou část publika, protože to se – oproti mým obavám, že si budu ve Foru Karlín připadat jako pedagogický dozor – z velké části skládalo z pamětníků. Díky čemuž se i jeden z hostů, Vladimír Merta, stal co do ohlasu vlastně jednou z hlavních hvězd.
Na třicetileté Mňáze považuji za obdivuhodné, že vedle dlouhé řady hitovek, které jsou při vší originalitě vlastně neuvěřitelně „normální“, je – a zůstala – stejně „normální“ i celá kapela. Že se z těch kluků v červených trenkách a bílých tílkách sice stali postarší, stále mírně ironičtí chlápci v civilu, ale stejně jako tehdy to na posluchače nezkoušejí s žádnými nablýskanostmi, vymyšlenostmi, s okázalostí. Čím jsem starší, tím víc si zachování zdravého rozumu u svých vrstevníků cením.
