23. února 2019 16:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Muzikál za padlé bojovníky. Vlasy v pražském Kalichu zvládají gradaci na jedničku

Květinové děti. Muzikál, který proslavil svým filmem Miloš Forman. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Květinové děti. Muzikál, který proslavil svým filmem Miloš Forman. | foto: DIVADLO KALICH

PRAHA Po více než půl století od svého vzniku se v pražském divadle Kalich objevil muzikál Vlasy. Režie se ujal Šimon Caban.

Legendární muzikál Vlasy (Hair), který s érou i étosem hippies rezonoval především v inscenacích v New Yorku a Londýně přelomového roku 1968, přebásnil Jiří Josek již před lety a česká premiéra proběhla v pražském Divadle Pyramida v roce 1996. Rozmáchlou inscenaci na velkém jevišti režírovali Radek Balaš a Karel David, podepsaný také pod kultovním titulem brněnských Provázků Hvězdy na vrbě. Fabulační zápletkou nechtěné záměny vojínů, odlétajících bojovat do Vietnamu, obohatil Vlasy až Formanův film se scenáristickým vkladem Jeana-Clauda Carriéra.

Po víc než půl století od svého vzniku se dnes již klasické dílo objevuje na jevišti Divadla Kalich, Šimon Caban opus prezentuje značně aktualizovaný, pomáhá mu v tom i nápad, že hlavní postava, Berger, přijíždí besedovat s mládeží na střední školu, kde se studenti chystají Vlasy inscenovat jako školní představení. Dělí se s nimi o své trpké válečné zkušenosti, brzy se však stává jedním z nich. Tato dějová pomůcka sice trochu drhne, ale smršť dodnes neoposlouchaných songů skladatele Galta MacDermota s kvalitními Joskovými texty – vesměs ve velmi dobré interpretaci – dává možnost nedokonalosti modernizované verze přehlédnout. Caban funguje i jako scénograf a poměrně malé jeviště Divadla Kalich zaplnil podlouhlými obdélníkovitými panely, na něž se veškeré scénografické proměny promítají. Nejde ovšem jen o evokaci prostředí (školní třída, ulice, kasárna, zahrada, chrám), ale také o obrazové komentáře k pojednávanému či zpívanému.

Zde je znát největší úskalí Cabanova projektu, totiž příliš doslovnou ilustrativnost, dojde na záběry z vietnamské války, také na Donalda Trumpa či současné migranty, při zmínce o filmech Felliniho a Antonioniho na nás najednou hledí Marcello Mastroianni, těhotenství Sheily, jejíž manžel Claude odletěl bojovat kamsi na východ, je „dokumentováno“ lékařskými záběry plodu v matčině lůně. Lépe se daří dotáčkám ve druhé části inscenace, kdy obsahují méně prvoplánovitosti. Při obřadu za kamarády, kteří se nevrátili z války, se například záběr rozšiřuje i na domácí půdu, promítána jsou jména českých vojáků, kteří zahynuli v Afghanistánu (Šimon Caban padlým hrdinům těchto misí inscenaci věnuje, jak uvádí v programové brožuře).

Hnacím motorem Vlasů v Kalichu jsou především nadějní mladí interpreti, z jeviště prýští nakažlivá energie. O nikom nelze říci, že by byl jen do počtu, zpěv a pohyb zvládají suverénně, někteří i herectví. To platí z mnou viděné alternace především o Lukáši Adamovi (ztvárňuje Huda), který kromě samozřejmých muzikálových dovedností nepromarní jedinou repliku v mluvených pasážích, reaguje na kolegy a dění na scéně, zkrátka je neustále v roli. Pěveckým výkonem zaujme Roman Tomeš jako Berger, oproti spoluhráčům ve vokálním projevu přirozenější, jiným se stává, že pějí „příliš správně“, tedy občas malinko akademicky. Potěšila mě i kreace Marie Křížové v trojroli starších dam (třídní, matka, novinářka), interpretka obdařila na malé ploše postavy výraznou charakterizací. Z představitelek středoškolaček zabodovala neokázalou přímočarostí Simona Tlustá v partu naivky Jeanie.

Dění před přestávkou je poněkud zatěžkané komplikovanou aktualizací, druhá část, kdy kamarádi přemluví bývalého spolužáka – nyní ministra (sic!), aby jim povolil návštěvu Clauda na zahraniční vojenské základně, tepe už v stupňujícím se rytmu. Funguje tu psychedelicky pojednané Hare Krishna, a při kostelním finále, kde je pěvecky, choreograficky irežijně bezchybně gradováno Let the Sunshine in, mě jako pamětníka zlatých šedesátých zaskočilo mrazení v zátylku i vlhko v očích.

G. MacDermot, G. Ragni, J. Rado: Vlasy

Přebásnil: Jiří Josek

Režie, scéna a světelný design: Šimon Caban

Choreografie: Petra Parvoničová

Kostýmy: Zuzana Straková,

Hudební a pěvecké nastudování: Ľubomír Dolný

Divadlo Kalich, Praha, premiéra 18. 1. (psáno z reprízy 16. 2.)

Jan Kerbr, divadelní a výtvarný kritik

Slavíme Světový den štěstí: Tipy na radostnější život
Slavíme Světový den štěstí: Tipy na radostnější život

Na 20. března připadá Světový den štěstí. A tak vám přinášíme pár tipů na to, jak si do svého života nějaké to štěstíčko přivolat. Žádné talismany, čtyřlístky nebo zaručené rituály. Hlavní podmínkou stálého štěstí je naše vnitřní vyrovnanost. Jak jí dosáhnout, nám poradí už stovky let staré jógové spisy.

Najdete na Lidovky.cz