Americký zpěvák objížděl nápravná zařízení od druhé poloviny 50. let a od roku 1962 se snažil některý z těchto výjimečných okamžiků zaznamenat na desku. Příležitost se mu naskytla až poté, co jeho producent Don Low odešel do důchodu a byl nahrazen mladším Bobem Johnstonem.
Johnston, který nedlouho předtím přivedl Boba Dylana do nashvillských studií, čímž se postaral o kýžené propojení countryové a folkové scény, pochopil, že má-li blednoucí hvězda srovnat krok s fenomény Beatles a Rolling Stones, musí radikálně změnit strategii. Vydavatelská firma Columbia Records vůbec netušila, kam nepohodlného umělce zařadit a jaké části posluchačské obce ho nabízet, takže ho raději nechávala přešlapovat v bludném kruhu a utápět se v nejrůznějších závislostech (podobná situace nastala o dvacet let později, kdy mu stejná firma vypověděla smlouvu, přestože byl na pěveckém vrcholu, a málem ho tím poslala na smetiště hudebních dějin).
Odvážné album Johnny Cash At Folsom Prison, které si nakonec koupilo 6 milionů lidí, nemělo v 60. letech obdoby. Publikum tvořili ti nejtěžší zločinci a místo usměvavých pořadatelů se o zpěvákovo pohodlí staral zástup ozbrojených strážců. Od těch dob si vězeňské koncerty vyzkoušel kdekdo, Dylanem počínaje a Pavlem Dobešem konče. Michal Tučný dokonce ve snaze napodobit americký vzor publikoval záznam svého vystoupení ve „valdickém lapáku“. Ale v roce 1968, kdy Spojenými státy cloumaly studentské nepokoje, demonstrace proti vietnamskému konfliktu, stále ostřejší boj za občanská práva, atentáty na Martina Luthera Kinga a Roberta Kennedyho a následná abdikace prezidenta Lyndona Johnsona, šlo o skutečnou hru s ohněm. A věčně se zpěčující rebel to svým vydavatelům, považujícím celou akci za nesmírně riskantní projekt, nijak neusnadnil.
V průběhu večera divákům oznámil, že se koncert nahrává, takže nemohou říkat „k čertu“, „hovno“ a podobné věci. Hned na úvod zboural sál naturalistickou větou z povinného Folsom Prison Blues: „Sejmul jsem chlápka v Renu, jen abych se moh koukat, jak umírá.“ Ještě syrovější Cocaine Blues začal slovy: „Jednou brzo ráno jsem si dal kokain a odprásknul svou starou.“ Žádné moralizování, uvádění polehčujících důvodů, namlouvání si něčí neviny. Dobře věděl, že zdejší odsouzenci mají na krku vraždy, znásilnění, pedofilii. Jejich svět ho však přitahoval a chtěl k nim mít blíž, než mu strážní hodlali dovolit. Obraz Cashe jako psance byla víceméně stylizace, ale chytře vymyšlená, a opravdoví kriminálníci ho brali jako rovnocenného partnera; ne že by mu věřili, že zažil to, co oni, nicméně kdyby je měl někdo například hrát ve filmu, vybrali by si určitě podobného řízka.
Kašlu na to, co mám dělat
„Sedíte na studené kovové pryčně bez matrace, sledujete švába, co vylézá zpod špinavého nočníku, a nezabijete ho. Závidíte mu, že se může proplazit pod dveřmi cely. Slyšíte, jak se na konci bloku otevírají a zavírají železná vrata. Stejně jako každému tady vám proletí hlavou myšlenka, že vás odsud někdo přišel dostat, ale přitom dobře víte, že tomu tak není.“ Právě tato záliba ve vžívání se do pocitů lidí na hraně dokázala překlenout propast mezi úspěšnou hvězdou a zavrženými „skvrnami společnosti“. Countryový „enfant terrible“ Merle Haggard, který letos dostal Grammy za celoživotní dílo, ale v roce 1969 seděl v San Quentinu za vloupání, vzpomíná, že příchod Johnnyho Cashe do jedné z nejbedlivěji hlídaných amerických věznic nadchl kromě něj ještě asi tak patnáct fanoušků. Většina mužů by zřejmě byla více odvázaná z rokenrolové, jazzové či bluesové show. Osobnost za mikrofonem je ale brzo obrátila na svou víru pomocí přirozené autority, tím, že si na nic nehrála, a když, tak na něco, co bylo všem zúčastněným velice blízké a sympatické.
Cestou na pódium (zimprovizované v kantýně, kde nejlepší místa obsadili „králové Krysové“, jimž ostatní trestanci ochotně chodili pro vodu a připalovali cigarety) míjela kapela mlčenlivé cely smrti. 1000 diváků hlídalo 100 strážců, v sále muselo být pořád rozsvíceno. Jeden z ozbrojenců ovšem muzikanty hned na začátku ujistil: kdyby se vězni o něco pokusili, nemáme proti nim šanci. A že šlo občas do tuhého - například když se pár nadšenců postavilo na stoly a začalo výskat. Vyhlášený diplomat Johnny to samozřejmě ještě vylepšil: „Říkali mi, co mám a nemám říkat, kde mám a nemám stát, co mám a nemám zpívat. Ale já na to kašlu. Jsem tady, abych dělal, co chci a co chcete vy. Takže, co byste rádi slyšeli?“
Na albu Johnny Cash At San Quentin, vydaném rok po folsomském úspěchu, zazněla řada nových písniček v čele s jedinou oficiální verzí (autorem nikdy nenahrané) „dylanovky“ Wanted Man a premiérovým uvedením hitu ABoy Named Sue o člověku, kterému dal otec vtipálek jméno Zuzanka. Skladba Starkville City Jail vyprávěla o tuposti policistů z městečka Starkville, kteří zpěváka zavřeli na noc do chládku za trhání květin. „Nechci domyslet, co by se stalo, kdybych trhal jabka,“ ucedil „muž v černém“ svým suchým stylem a vzápětí odjistil opravdovou bombu - píseň s jednoduchým názvem San Quentin.
| Hodnocení LN: * * * * * |
|
Johnny Cash At Folsom Prison / At San Quentin |
