Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Neznámá rebelka Božena Němcová. Jaká byla spisovatelka, kterou v minisérii připomíná Česká televize?

Hvězda pražské vlastenecké společnosti. Anna Kameníková jako mladá Božena Němcová. foto: Česká televize

PRAHA - Spisovatelka Božena Němcová položila základy moderní české prózy. Jaký byl ale život ženy, kterou čtenáři i děti školou povinné znají převážně jen díky knihám?
  12:00

Narození Boženy Němcové je dodnes obestřeno nejasnostmi, o nichž se však literární historici neradi baví. Datum se vlastně jen odvozuje od 5. února 1820, z nějž pochází zápis o křtu, provedeném v kostele Nejsvětější Trojice na Alser Straße ve Vídni. 

Aňa Geislerová jako Božena Němcová.
Božena Němcová

Protože víme, že kvůli vysoké novorozenecké úmrtnosti se děti křtily co nejdříve, den dva po narození, předpokládáme, že nejinak tomu bylo u Barbory, nemanželského dítěte Terezie Novotné a panského kočího Johanna Pankla. 

Příjmení Panklová dostala malá Betty, jak jí v rodině říkali, až po svatbě svých rodičů v srpnu téhož roku, kdy už rodina bydlela v Ratibořicích. Rodiče tam získali práci u vévodkyně Kateřiny Zaháňské. Potud by bylo všechno jasné. 

Pochybnosti o datu narození vznikají až Bettiným nástupem do školy v roce 1824. Ačkoli všichni její později narození sourozenci zahájili školní docházku v dovršených šesti letech, Betty by musela být pouze čtyřletá. Skoro všechny školní výkazy jí totiž přisuzují dřívější datum narození – od roku 1816 až po rok 1818. 

Celý zástup amatérských literárních historiků se proto už věnoval otázce, zda dívka, pokřtěná v roce 1820 ve Vídni, nebyla náhodou starší. A především: byla Teresie Panklová skutečně její matkou a Johann Pankl jejím otcem? 

Nemohlo jít o nemanželské dítě – například sestry vévodkyně Kateřiny s jedním z jejích milenců? Mluvilo se o hraběti Clam-Martinicovi, ba dokonce o rakouském ministru zahraničí knížeti Metternichovi. 

„Tuto a jí podobné hypotézy se sotvakdy podaří bezezbytku prokázat nebo úplně vyvrátit. Obestřely záhadností původ Barbory Panklové a její věk,“ napsala v příručce Česká literatura od počátků k dnešku bohemistka a největší současná znalkyně života a díla Boženy Němcové Jaroslava Janáčková, emeritní profesorka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Jejími pokračovateli a také spolupracovníky na kompletním vydání spisovatelčiny korespondence (Božena Němcová: Korespondence I–IV, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003–2008) jsou mimo jiné Robert Adam a Lucie Saicová Římalová z Ústavu českého jazyka a teorie komunikace na téže fakultě.

„To, kdy se Božena Němcová přesně narodila a kdo byli její rodiče, pro mě není důležité. Možná se mi i líbí, že kolem ní jsou nějaká tajemství. Je to trošku jako u Shakespeara. Pro čtení jejích děl to ale nehraje roli,“ říká Lucie Saicová Římalová.

RECENZE: Božena chce žít a tvořit. Spisovatelka by se v nové minisérii mohla dočkat rehabilitace

Její kolega Robert Adam doplňuje: „Ona byla přesvědčena o tom, že se narodila roku 1820. Například synu Karlovi píše den po svých čtyřicetinách: ,Je mi 40; už mne nebudete tak dlouho mít, jako jste mne měli.‘ Nebo si se synem psali o tom, kdo je v rodině Panklových komu podobný, který syn se podobá kterému strýci a komu je podobná ona sama. Těžko si dokážu představit, že by věděla, že do té rodiny nepatří, a přesto se svými dětmi hrála tuto komedii. Námitka, že o svém skutečném stáří a původu nevěděla, se mi zdá nepravděpodobná.“

Touha začlenit Boženu Němcovou k vyšším společenským kruhům je nejspíš stejného druhu jako podobné snahy týkající se prvního československého prezidenta. I u Masaryka se zdráháme uvěřit tomu, že by dítě prostých rodičů mohlo dosáhnout takové intelektuální výše, a periodicky se vynořují spekulace o jiném otci, než je ten uvedený na matrice.

Nechme tyto „skandální“ domněnky stranou a podívejme se spíš na to, co může Božena Němcová nabídnout lidem 21. století.

Božena Němcová

Začínat Babičkou? Nesmysl

Většina z nás se s Boženou Němcovou seznámila někdy na druhém stupni základní školy, kdy jsme četli Babičku. Kdo a kdy rozhodl, že zrovna tato kniha je vhodným úvodem do díla Boženy Němcové, už asi nezjistíme.

Pravdou však je, že Babička – a koneckonců ani nic jiného z celé její tvorby – nebyla dětem původně vůbec určena. Dokonce i její pohádky měly své první čtenáře mezi dospělými a k dětem se dostávaly až postupně.

„Seznamování dětí s Babičkou někdy probíhá až absurdní formou, třeba se po nich chce, aby znaly jména psů na Starém bělidle,“ nesouhlasí s tradičním způsobem výuky literatury Lucie Saicová Římalová. 

Přitom zkušený čtenář může mít podle ní z četby Babičky velký zážitek. Může ji číst během života opakovaně a pokaždé si v ní najde něco, co ho osloví. „Jenže zkušeným čtenářem se člověk stane jednak tím, že čte stále složitější texty, jednak životními zkušenostmi. Ani jedno, ani druhé děti v páté šesté třídě nemají,“ dodává bohemistka.

Navrhuje kompromis: vybrat z Babičky nějakou zajímavou část a doufat, že děti se k celku třeba časem vrátí. Rozhodně podle ní platí, že když Babičku dětem vnutíme moc brzo, neosloví je, ale spíš odradí. 

A to by byla podle obou bohemistů velká škoda. Stále totiž platí, že jde o zakladatelské dílo české prózy, takové, na jaké čeští vlastenci čekali desítky let. O dílo tím zajímavější, že ho napsala žena. „Do té doby jsme měli básnířky, ale když nepočítáme Magdalenu Dobromilu Rettigovou, tak prozaičku žádnou,“ upozorňuje Robert Adam. 

Babička byla podle něj inovativní zejména moderním stylem vyprávění, v němž Němcová reprodukovala i běžné hovory. 

Nejenže toto dílo žije v obecném povědomí a každá generace má nějaké svoje zpracování – pamětihodné bylo například to Divadla Husa na provázku z 90. let s vousatou babičkou Jiřího Pechy –, ale ještě pořád se odkrývá, proč přesně je Babička pro národní kulturu tak důležitá.

„Například Alice Jedličková v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd přišla na to, že Božena Němcová je vlastně první spisovatelkou, u níž jsou děti plnohodnotnými literárními postavami. Před Němcovou vždycky jen pronesly nějaké to moudro, ale v Babičce se navzájem škádlí, provokují, kladou typické dětské dotazy – a dospělí jim na ně odpovídají, berou je za partnery,“ jmenuje Robert Adam jednu z novinek, s nimiž Němcová v Babičce přišla.

Dnes nám zachycení přirozeného hovoru může připadat samozřejmé, ale v tehdejší literatuře to bylo novum. „Přednáška kolegyně Jedličkové se jmenovala ,Ma-ma-maminko – podívejte se, co mám‘. Byla to věta převzatá z povídky V zámku a podzámčí, kdy k matce přiběhne udýchané, nadšené dítě, které se ze samého vzrušení zajíká. Nikdo jiný před Boženou Němcovou nic tak přirozeného nezachytil,“ dodává.

Božena Němcová

Manželství, pouto ostudné

Ani bohemisté, kteří se na Boženu Němcovou specializují, se k ní však nedostali díky Babičce. Přesněji ne díky takové Babičce, s jakou se seznámili ve škole.

Lucie Saicová Římalová se o spisovatelku začala zajímat teprve na univerzitě, prostřednictvím její korespondence, na niž ji upozornil seminář profesorek Janáčkové a Macurové. Právě korespondenci oba bohemisté označují za klíč, jímž by si člověk 21. století mohl otevřít dveře ke spisovatelce, jež žila před dvěma sty lety a kterou řadě lidí znechutila povinná školní četba.

Božena Němcová se v ní čtenáři představuje jako žena mnoha tváří: matka, manželka, sestra, přítelkyně, spisovatelka, milenka, vlastenka, prosebnice… Dopisy nám dávají možnost vstoupit do jejího soukromí a prožívat její strasti a nemnohé radosti. 

Není náhoda, že právě listy jsou tou částí díla, která i dnes nachází nová zpracování, ať už je to koláž z dopisů v pořadu Neumím jinak než láskou v pražské Viole, nebo představení Jako břitva, které se před časem hrálo ve Stavovském divadle v Praze. 

Dopisy vyhovují naší touze vidět věci, které cizímu oku nebyly určeny. Život Boženy Němcové se v nich odvíjí téměř jako jakási biedermeierovská reality show. Je to formát, na který my, lidé nového tisíciletí, slyšíme.

Podle bohemistky se za zájem o dopisy nemusíme stydět. „Korespondence Boženy Němcové je rozhodně součástí jejího literárního díla. Je to takový román v dopisech. Můžeme v nich sledovat, jak se její obraz proměňuje: jednou citlivá žena, podruhé rebelka, která se snaží osamostatnit. Každý si z korespondence může vybrat, co mu vyhovuje. Tím, že ji neznáme a už nežije, se nabízí možnost přizpůsobit si její obraz podle toho, co oslovuje každého čtenáře,“ myslí si Lucie Saicová Římalová.

Ji samotnou na korespondenci nejvíce zaujalo to, jak velmi se od sebe dopisy stylově liší v závislosti na tom, komu Němcová zrovna psala a jaký byl účel dopisu. „Jako by to nebyla jedna, ale několik pisatelek, někdy až protikladných. A nedá se říct, která je ta pravá Božena Němcová,“ říká. 

Její kolega Robert Adam pak doplňuje: „Čím víc člověk ty dopisy zná, tím se mu její osobnost neukazuje hlouběji, ale mnohotvárněji.“ Jako v každém románu, i v tomto „románu v dopisech“ vystupují i další postavy. A naopak Božena Němcová jako adresátka. Z dopisů jiných lidí si můžeme udělat představu o tom, jak ji viděla tehdejší společnost.

„Pro mě bylo překvapivé zjištění, s čím vším byli ochotni se jí pisatelé – a to i muži – svěřovat. Jsou tam otevřené dopisy na velmi intimní témata od několika kolegů, spolupracovníků, kteří se k ní obraceli jako k někomu, kdo je vyslechne a porozumí jim. Je zřejmé, že Němcová byla vysoce empatická a pro tyto muže byla jedinou osobou, jíž byli ochotni se absolutně otevřít a vypsat se z toho, co je trápí,“ popisuje na tehdejší dobu neobvyklé dopisy Robert Adam, který roli Boženy Němcové v těchto dopisech přirovnává k úloze zpovědníka či psychoterapeuta.

„Já mám Marii rád, tuze rád, nesmím jí tedy nikdy a nikdy ukázat, jak se mi to v hlavě točí – sice by bylo po našem štěstí. Ona má manželství za svaté, já za pouto ostudné, starosť o děti je jí nejvznešenějším povoláním, já bych byl radši, kdyby si je někdo jiný vzal na starosť, ona je nešťastná, když dítě stůně, já si myslím, ubohé děcko, a spím jako špalek až do rána,“ svěřuje se Boženě Němcové brněnský spisovatel a úředník Leopold Hansmann.

Pro jiné lidi byla Němcová autoritou, která měla posvětit jejich životní rozhodnutí. Tak to bylo v tragickém případě vlastenky a zakladatelky Společnosti dívek českých Bohuslavy Rajské, jíž Němcová důtklivě kladla na srdce, aby zapomněla na lásku ke slovenskému básníkovi Samu Hroboňovi, a místo toho jí poradila vzít si ovdovělého „pěvce“ Františka Ladislava Čelakovského i s jeho čtyřmi dětmi, a udělat tak službu celému národu.

„Věřte, Vy nám po boku našeho pěvce, toho skvělého slovanského slunce, nejvíce pomoct můžete. (…) Zdali Vy jej neochráníte, kdo by to mohl, aby pro nás nebyl ztracen?“ apelovala Božena Němcová na Rajskou v roce 1844.

Ještě téhož roku si Rajská Čelakovského vzala, zanechala všech vlasteneckých aktivit a ve Vratislavi, kam se manželé odstěhovali, mu vychovala jeho čtyři děti, a navíc porodila tři další. Zemřela nešťastná a vyčerpaná v nedožitých 35 letech. I taková dramata odhaluje korespondence naší největší spisovatelky.

Mě se neboj, milá ženo

Jednou z hlavních postav románu v dopisech je spisovatelčin manžel Josef Němec, muž, který je ve veřejném povědomí zapsán jako necitelný, nechápavý hrubián, jenž svou ženu utrápil k smrti. Z dopisů však jako by promlouval jeho jmenovec s úplně jinou povahou:

„Jsme my to oba nešťastné stvoření, a já bych i nešťastnější byl, kdybych tebe neměl; věř mně, že ty ta jediná duše na světě jsi, která mně síly v této bídě podává, bez tebe kdo ví, kde bych už byl, proto jsem nejradši jen tobě nablízku a bez tebe je mi svět planej,“ píše Josef Němec své ženě na konci roku 1856. 

A ještě o půl roku později, v době prohlubující se manželské krize, kdy on působí jako celní úředník ve Villachu, a ona je v Praze, se snaží popsat, jak mu na ní záleží: „Mě se neboj, milá ženo... já v tobě ctím dokonalost a upřimnost ženy a jsem na to pyšný, že ty mou ženou jsi. Kdybych ti to mohl všecko tak vypsat, co pro tebe cítím a co ve mně všecko je, jistěže bys docela byla se mnou srozuměna… doufám, že se docela sjednotíme, abychom alespoň v tomto ohledu šťastnější ze světa odešli. Jen prosim tě, Baruško, měj ve mě jakousi víru.“

A na druhou stranu ani Božena Němcová nešetří vyznáními: „My jsme se už jaktěživi jeden druhého dost nazlobili a natrápili, ale já vím přece, že mne upřímně miluješ, a já, byť i podivínské nápady měla a svú hlavu tvrdou, přece mám také srdce upřímné a neopustila bych tě v ničem,“ píše Němcová svému manželovi roku 1857.

Byla to tedy láska, nebo jen „přátelství, které vyrůstá z dlouhého návyku“, jak jejich vztah popsala v dopise sestře Adéle do Zaháně Božena Němcová? Když se roku 1837 brali, „mladé, sotva sedmnáctileté děvče a dvaatřicetiletý bývalý voják a nyní,financ‘ se museli asi nelehko sžívat“, píše v knize Josef Němec – neobyčejný muž neobyčejné ženy její autorka Magdaléna Pokorná. 

Trochu snad v začátcích pomohla fyzická přitažlivost mezi manželi, kteří oba vynikali krásou: „Bujná fantazie moje i k Tobě mne zavedla a Tebe též jen zevnějšek lákal a snad nezkažený cit můj.“

Božena Němcová však od manželství očekávala víc. Se stejným idealismem, s jakým přijala ideu vlasteneckou, přistupovala i ke vztahům s muži, kde byla nejen v manželství opakovaně zklamávána.

Ráda bych se kořila

„Chtivost srdce zklamala mne mnohdy. – Držela jsem za zlato, co bylo bláto. Tak jsem se učila; a přece nepřestala toužit a hledat po zosobněném mém ideálu. – Měla jsem ctitele nejednoho; jeden měl ducha, který mne zaujal, onen tělo, ten srdce, onen rozumem, ale konečně jsem přece v nich neviděla, po čem jsem toužila: muže, před nímž bych se ráda kořila. – Všickni měli své slabosti, nimbus spadl a byli to obyčejní muži, z nichž bych si žádného za muže svého nevolila,“ přiznává se v dopise manželovi. 

„Josef Němec svou ženu na jedné straně uvedl do vlastenecké společnosti, na druhé ji všestranně omezoval na svobodě a působil jí rozmanitá příkoří. Z korespondence každopádně vystupuje jinak jako pisatel a jako osoba, o které se píše. Dopisy o něm, zvláště ty z pozdního období, tu představu o hrubiánovi mohou podporovat. Dopisy, které psal on, naznačují, že to zdaleka nebylo takhle jednoduché, často byl něžný a starostlivý,“ vysvětluje Robert Adam. 

Ještě na konci 40. let a na počátku let padesátých měli manželé podobné zájmy a horlivě se angažovali v národní otázce. „V podstatných věcech si byli názorově blízcí, podporovali se či doplňovali. Spojovalo je to, že nebyli lhostejní k životu kolem sebe. Byli vlastenci – horliví až okázalí –, byli stateční a nevzdávali se, nebyli pokrytečtí. Byli přímí, otevření, v mnohém nekonvenční. Oba měli svou hlavu,“ popisuje je Magdaléna Pokorná. 

Josef i Božena Němcovi přispívali do Havlíčkových Národních novin, oba vstoupili do Českomoravského bratrstva Františka Matouše Klácela, které bylo založeno na utopické myšlence bratrství a sesterství. Jeho členové se měli podporovat v humanistických ideálech, vzájemně respektovat svá přesvědčení politická i náboženská a také si pomáhat v materiálním nedostatku.

Bratrstvo skončilo tím, že do Němcové se zamiloval nejen katolický kněz Klácel, ale také lékař Jan Helcelet, jemuž, na rozdíl od Klácela, Němcová city oplácela. 

Jak by asi vypadala Božena Němcová dnes? Kresba Lela Geislerová.

Tíha bídy

Rozkol v manželství však nebyl způsoben jen mileneckými vztahy Boženy Němcové (před Helceletem milovala básníka Václava Bolemíra Nebeského, po něm přišli lékař Dušan Lambl či student Hanuš Jurenka). I bez nich by jen málokteré manželství uneslo tíhu bídy, jíž byla rodina vystavena. 

Kvůli vlasteneckým aktivitám svým i své ženy byl Josef Němec v 50. letech neustále sledován rakouskou policií a překládán z místa na místo. Pár žil po velké části roku odděleně, přičemž peníze chodily Boženě do Prahy z Uher a z Villachu, kde Josef působil, se zpožděním či vůbec.

Nezbylo jí než snažit se uživit sebe a děti prostřednictvím literární práce. To se však tehdy stěží dařilo i zavedeným literátům. Josef Němec zase trpěl pocitem selhání, protože před světem byl za osud rodiny zodpovědný on. 

Očekávalo se, že muž uživí rodinu. „Němcovi žili ve velkém stresu, dlouhodobě byli bez peněz a potkávaly je různé další katastrofy – například smrt nejstaršího syna Hynka v roce 1853. Byla to zátěž, kterou jistě nebylo lehké ustát,“ komentuje Saicová Římalová.

Vztah se definitivně rozpadl, když se po jedné z hádek s manželem kvůli vzdělání a budoucnosti dětí, která vedla až k fyzickému útoku ze strany Josefa Němce, Božena Němcová odhodlala k poslednímu zoufalému pokusu o osamostatnění a odstěhovala se k manželově rodině do Litomyšle. 

Chtěla tam pracovat na svých spisech, na jejichž vydání se dohodla s nakladatelem Augustou. To však již byla na smrt nemocná a zbývalo jí pár měsíců života. Nakonec to byl právě Josef Němec, kdo si ji, vysílenou, přijel vyzvednout a dovezl ji zemřít do Prahy. 

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!
Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!

Hledáte udržitelnou a kvalitní hygienickou péči pro sebe i vaše miminko? Už dál nemusíte. Zapojte se do testování a vyzkoušejte produkty ECO by...