LN: Nedávno vyšel knižně váš překlad básnické sbírky Radka Fridricha Krooa krooa. Jak jste se k Fridrichově poezii dostal?
Výjimečně ne z nutnosti akademické nebo překladatelské, ale náhodou. Všiml jsem si té knížky za výlohou jednoho pražského knihkupectví, ta oranžová barva zářila z obálky. Když jsem pak sbírku četl, líbila se mi svou tematickou periferností, okrajovostí, záběrem česko-německého pohraničí, Sudet. Přeložil jsem ji. Na vydání čekala v šuplíku pět let.
LN: V jakém nákladu kniha vyšla? Jaké jsou ohlasy?
To vydání je bibliofilské, náklad je pár stovek výtisků. Čtenáři poezie ve Francii jsou typem subkultury. Jde o společenství fanoušků specifických publikací na pomezí slova a obrazu, knihy a uměleckého objektu. Znají se, komunikují spolu, jejich zájem je hluboký a opravdový.
LN: A ty ohlasy? Všímají si francouzská média českých titulů přeložených do francouzštiny? Je o ně zájem?
Někdy ano. Ale obecně vzato se situace v posledních desetiletích dramaticky změnila. V 80. a ještě i v 90. letech měla tradiční média vliv. Když vyšla recenze v Le Monde, což je nejčtenější deník ve Francii, byla to záruka, že se o recenzované knížce dozví několik stovek tisíc čtenářů. Dneska může v Le Monde vyjít recenze na titul, který vydá třeba prestižní Gallimard, ale není to vůbec záruka, že si kniha najde své čtenáře. Daleko vlivnější je svět blogů. Tyhle kruhy se formují spontánně, mají svá vlastní pravidla i svá hodnotová kritéria. Oni vytvářejí popularitu a dělají prodeje.
LN: Pomáhají nějak české literatuře ve Francii jména Milana Kundery, Patrika Ouředníka, Petra Krále?
Na Kunderu slyší francouzský nakladatel určitě. Co Kundera doporučí Gallimardovi, tím se Gallimard řídí. Když doporučil zkraje 90. let Místopis Sylvie Richterové, kniha obratem vyšla. Když jsme se snažili prosadit k vydání její nový titul román Každá věc ať dospěje na své místo, což je vynikající portrét doby komunismu v Čechách, hledali jsme nakladatele přes dva roky, a neúspěšně.
LN: Jméno kterého českého autora se tedy dneska ve Francii skloňuje vedle Kundery?
Právě zmíněný svět blogů proslavil Lenku Horňákovou-Civade, autorku románu Giboulées de soleil, který vyšel nedávno v češtině jako Marie a Magdalény. Jde o mnohogenerační příběh, který zabírá osudy tří žen na moravské vesnici od druhé světové války po normalizaci. Autorka žije ve Francii zhruba dvacet let a za knihu získala prestižní cenu Prix Renaudot des Lycéens, kterou udělují studenti. To znamená, že je populární hlavně mezi mladými.
LN: Kolik titulů české literatury vyjde ročně v překladu do francouzštiny? Existuje bibliografie překladu?
Překlad je most k porozumění, říká egyptský bohemista a překladatel |
Bibliografii překladů jsme zpracovali před lety spolu se studenty bohemistiky na Sorbonně. Vyplynulo z té práce mimo jiné, že zkraje 90. let, kolem roku 1993, byla čeština druhým nejpřekládanějším jazykem do francouzštiny. Popularita české literatury ve Francii byla tehdy ohromná, očekávání byla z naší strany veliká. Po vstupu České republiky do Evropské unie se situace jako zázrakem změnila: zájem opadl, na českou literaturu se začalo pohlížet jako na jednu z „literatur Východu“, literaturu jedné z těch obtížných, nepříjemných zemí, na které západní Evropa musí doplácet. V posledních letech se vrací jistá zvědavost, zvyšuje se počet studentů se zájmem o češtinu a českou literaturu, roste počet titulů přeložených z češtiny do francouzštiny. Dneska je jich ročně mezi deseti a patnácti.
LN: Platí, že francouzský nakladatel preferuje zahraniční literaturu, která je typově příbuzná té francouzské, tedy povahou přemýšlivá, blízká eseji?
Do značné míry ano. Právě tak lze vysvětlit francouzský úspěch Kundery. V jeho pojetí je totiž román zároveň přemýšlením o románu, podle něj román vstupuje na území, kam už filozofie nemůže. Francouzský čtenář pak preferuje taky jistá témata, dodnes jsou atraktivní třeba „magické“ nebo „mystické“ Čechy. Proto měla úspěch Ajvazova novela Druhé město. I v jeho případě sehrál velkou roli internet, kniha se stala hitem na nějakém webu zaměřeném na ezoteriku.
LN: Napřesrok vyjde v novém překladu první díl Haškova Švejka. Bude ta kniha téměř století po svém vzniku ještě živá, atraktivní pro čtenáře?
Hašek je ve Francii velmi známé jméno. Navíc slavil v posledních letech úspěch se svými drobnějšími texty, s povídkami a časopiseckými příspěvky. O nový překlad Švejka byla vyloženě rvačka. Překládali ho minimálně tři překladatelé ve stejný čas. Jenom jednoho z nich ale napadlo nabídnout překlad k vydání Gallimardovi, mého bývalého studenta Benoita Meuniera. Původní překlad je z počátku 30. let, navíc jej pořídil Jindřich Hořejší, tedy Čech, nikoli Francouz. Vojenský žargon v jeho podání je dneska úplně nesrozumitelný. Čili nový překlad je třeba.
LN: Je ve Francii povědomí o meziválečné české avantgardě, o Seifertovi, Nezvalovi, Teigovi? Překládají se?
Nepřekládají. To jsou jména vyloženě pro fajnšmekry. Česká avantgarda není známá přes literaturu, Francouz si ji asociuje přes hudbu nebo výtvarné umění, třeba Nezval funguje díky Abecedě.
LN: A funguje ve Francii Vladimír Holan? Věnoval jste mu monografii Bibliotékář Boha, která vyšla i v češtině.
Holan je sice na rozdíl od Nezvala nebo Seiferta temný, krutý, špatně čitelný, ale ve Francii je vůbec nejpřekládanějším českým básníkem. Je v něm silná existenciální metafyzika, takže dobře slouží jako výjimka v představě Francouze o Češích jako národu bez boha. Je ale náročný, člověk si musí jeho básně dávkovat.
LN: Co vás přivedlo k české literatuře?
Jakub Deml. Konkrétně jeho Hrad smrti. Deml je snad ještě horší než Holan. Zatímco Holana jsem přeložil, na Demlovi jsem ztroskotal – ve francouzštině prostě nezní, jeho texty působí kýčovitě, sentimentálně, naivně. Byla to ovšem fascinující zkušenost, sledovat, jak se text proměňuje v překladu.
LN: Máte ohromný záběr, od Komenského po současnou mladou literaturu. Kde je vám v české literatuře nejlépe?
Nejradši překládám poezii. Jednak proto, že nejsem profesionální překladatel, ale literární historik, jednak proto, že překládání básní je pro mě něco jako jóga, meditace, duchovní cvičení po vzoru Ignáce z Loyoly.
