29. května 2017 17:15 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Chci se naučit dobře hrát, říká český držitel Grammy, varhaník Ondřej Pivec

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Ondřej Pivec | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ondřej Pivec | foto: Archiv Ondřeje Pivce

I když určitě nepatří k mediálně obzvláště sledovaným tvářím českého showbyznysu, je klávesista Ondřej Pivec v tuto chvíli bezpochyby světově nejúspěšnějším českým muzikantem mimo klasickou hudbu. Nejen proto, že je od letoška držitelem ceny Grammy.

Grammy obdržel Pivec, žijící už osm let v New Yorku, letos v únoru coby podílník na albu zpěváka Gregoryho Portera Take Me To The Alley. S populárním popjazzovým vokalistou nejen pobýval ve studiu, ale také je členem jeho koncertního bandu. Není to jeho jediná hudební aktivita. Tou nejaktuálnější je nové album kapely, s níž se před lety proslavil na rodné hroudě: Organic Quartetu. Deska Terms And Conditions Apply vychází na labelu Animal Music právě v těchto dnech.

V Americe žijete osm let. Musel jste tam změnit způsob života?
Trochu jsem se zklidnil, tady jsem docela divočil. Začal jsem se víc soustředit na muziku. Ale tam to ani jinak nejde. Když se neoháníte, nemáte kde hrát.

Jedna věc je vplout do muzikantských kruhů, druhá najít si kamarády. Co bylo těžší?
Obojí asi stejně. Když jsem přijel, neuměl jsem dokonale jazyk, neznal mentalitu lidí. A taky jsem na jejich poměry neuměl moc hrát. Takže to nebyla žádná legrace. Trvalo mi to skoro dva roky. Byl to takový smutnější čas: neměl jsem moc práce, skoro žádné kamarády, žádnou holku. Ale přečkal jsem to. A teď jsem rád, že jsem to vydržel.

Byly okamžiky, kdy jste si říkal: Kašlu na to, jedu domů?
Byly. Ale já se nechtěl smířit s představou, že bych to nedal.

Ondřej Pivec
Ondřej Pivec

Označil byste se za ambiciózního člověka?
Když jsem tam jel, byl jsem ambiciózní co se týče kariéry. Čím jsem starší, tím míň mi záleží na nějakém uznání, ale spíš na tom, abych se opravdu dobře naučil hrát. Zjistil jsem, že mi dělá hrozně dobře, když hraju a jde mi to. Takže ten pocit neustále vyhledávám a dělám všechno proto, abych ho zažíval co nejčastěji. Což samozřejmě s kariérou souvisí. Ambice tedy vlastně pořád mám, jen se přeformuloval jejich důvod. Prostě chci hrát hudbu, která mě naplňuje, s lidmi, kteří skvěle hrají a baví mě s nimi být. A samozřejmě si tím i vydělat nějaké peníze.

V New Yorku už řadu let také hrajete v kostele při bohoslužbách. Jsou to opravdu tak extatické zážitky, jak je známe z filmů?
Ano, je to strašný nářez. Lze to přirovnat k té slavné scéně z filmu Blues Brothers, byť ta byla přece jen trochu parodická.

Naučil jste se tam něco po muzikantské stránce?
To především. Je to to nejtěžší, co jsem kdy hudebně podstoupil. Naslouchat přirozené muzikalitě spoluhráčů, dávat pozor, nekoukat při hraní na nástroj... Je toho poměrně hodně.

Jak jste se v Americe dostával do muzikantských kruhů?
K tomu skoro vždycky došlo nějakou náhodou. Obvykle někdo nemohl, a když nešlo zavolat nikomu jinému, zavolali mně... Z těch stylů, kterým se v New Yorku věnuji, což je zejména r&b, jsem na začátku vůbec nic neznal a neuměl to ani správně hrát. Musel jsem to kompenzovat něčím jiným. Do detailu jsem se naučil všechny písničky. Nebo jsem si vymyslel nějaké extra party, třeba smyčcové. Nebo přijížděl dřív než všichni ostatní. Až to nakonec vyústilo do toho, že začali volat jako prvnímu mně.

Nekontaktoval jste slavné české muzikanty žijící v Americe? Jana Hammera, Miroslava Vitouše, Jiřího Mráze?
Chtěl jsem oslovit Jana Hammera, ale bylo mi řečeno, že to ani nemám zkoušet, že má s takovými kontakty špatné zkušenosti a už o ně nemá zájem. Teď už jsem možná v situaci, že bych to zkusit mohl, takže to možná ještě udělám. Kontakt s ním by mě samozřejmě strašně zajímal. Už proto, že on v podstatě vymyslel jazzrockové hraní na syntezátor. Vždyť když si dnes koupíte nějaký digitální „synťák“, na spoustě z nich je zvuk, který se jmenuje Hammer lead!

Abyste se dostal do zatím nejslavnější kapely svého života, tedy ke Gregorymu Porterovi, musel jste přijet z New Yorku do Prahy a zahrát si s ním na sponzorském večírku pražského festivalu Struny podzimu. To je docela paradox.
Ano, to je pravda. Já to Strunám podzimu nikdy nezapomenu. Byl to jejich nápad a programový ředitel Marek Vrabec možná vůbec netušil, kam to povede. Nebýt tohohle večera, tak s Gregorym Porterem nehraju. Pak už jen následovala série hezkých náhod. Třeba to, že Porterův producent má rád evropský jazz a znal moji muziku i z dřívějška, což mě velice překvapilo. A díky téhle spojce to nakonec vyšlo. To, že v té kapele budu hrát i živě, jsem ovšem nečekal. Myslel jsem si, že to skončí nahrávkou. Ale před rokem jsem s ním jel na šňůru po Anglii a od té doby se frekvence toho, kdy s nimi koncertuji, zvyšuje.

Ondřej Pivec

Ondřej Pivec

Jaký tedy máte status? Jste člen kapely, nebo stálý host?
Já bych řekl, že jsem člen rozšířeného obsazení kapely. Zájem o tuhle podobu vychází od promotérů. Zatím to je hlavně Evropa a Anglie, nicméně to vypadá, že například v září pojedeme do Japonska. Je to příjemná situace, ale nechci tvrdit, že to tak bude navždycky. Jsem připraven na to, že to může kdykoli skončit.

Jaké jsou poměry v Porterově kapele? Je to parta, nebo spíš profesionální vztah?
My spolu docela paříme, na turné se vidíme pořád. Jedině když je den volna, většinou jsou všichni tak utahaní, že si zalezou a chrápou celý den. Nebo dělají něco, co jinak zanedbávají.

Co děláte vy?
Zajdu si do „fitka“ a pak píšu na pokoji hudbu. Na to totiž jinak během šňůry není opravdu čas. Sedíte v dopravním prostředku, na hotelu se dvě hodiny rychle prospíte, máte zvukovou zkoušku, najíte se a hrajete. Po koncertě se chvilku zdržíte na místě, ale někdy taky vůbec ne. Teď na poslední šňůře jsme se domluvili na několika místech s promotéry, že hned po odehrání nasedneme do autobusu. Takže lidi ještě tleskali a my už jeli na hotel.

Držitel Grammy za za nejlepší vokální jazzové album Gregory Porter

Držitel Grammy za za nejlepší vokální jazzové album Gregory Porter

Nakolik sám Gregory Porter žije se svými muzikanty?
Samozřejmě má trochu jiný režim – svoje auto, svého řidiče, lítá první třídou, má větší hotelové pokoje, nechodí na zvukové zkoušky. Ale to je samozřejmé, kvalita hlasu je přímo závislá na klidu.

Zastaví se za vámi alespoň v šatně?
Tak to samozřejmě ano, většinou se neustále popichují s pianistou Chipem Crawfordem. Ale někdy taky přijede dvě minuty před koncertem, takže na nic takového není čas. On si dost střeží svoje soukromí, a já se tomu nedivím. Pořád po něm někdo něco chce, kdybyměl každému vyhovět, musel by se rozkrájet.

Když po hotelích píšete hudbu, zkoušel jste už Porterovi nabídnout písničku?
To bych si zatím nedovolil. Vždyť jemu napsal písničku třeba Stevie Wonder – proč bych mu měl něco nabízet já?

Pro koho tedy po těch hotelích píšete?
Mám více projektů. Jedním z nich je Kennedy Administration. Autorská deska nám vyjde 25. září, po Evropě pojedeme šňůru od října do listopadu. A jamajské producentské duo Sly & Robbie projevilo zájem udělat se zpěvačkou Kennedy další desku: Sly & Robbie feat. Kennedy. Na ni bych měl napsat všechnu hudbu.

Teď se převážně věnujete hraní i psaní zpívaných písniček. To je asi něco jiného než instrumentální muzika, kterou jste dělal dřív, ne?
Písničky píšu zhruba rok a většinou společně s Kennedy, která je velmi talentovaná. Strukturu písniček jsem se ale naučil poměrně dobře, když jsem kvůli „kšeftu“ začal brát hraní na svatbách. Tam se platí velmi dobře, ale musíte hrát čtyři hodiny známé „fláky“. Naštěstí jsou ty kapely, se kterými na svatbách hrávám, složené z vynikajících muzikantů. Nejsou to čistě svatební hudebníci, dělají to jen pro výdělek, takže si s tím docela vyhrajeme a bývá to zábava. Nicméně jsem se musel naučit nějakých 300 popových skladeb od 70. let po dnešek. Díky tomu víc rozumím tomu, jak písnička funguje, a teď mi to pomáhá ve vlastním psaní. Plus samozřejmě to, že znám do jisté míry jazzovou harmonii, i když jsem musel vlastně všechno, co jsem používal dřív při psaní pro Organic, zahodit, odblokovat.

Nebylo pak těžké napsat skladby na nové album Organic Quartetu?
Ne, to šlo samo. My jsme s Organikem nikdy nehráli příliš intelektuální hudbu. Tomu, aby měla naše muzika „koule“ a byla melodická, jsme se nikdy nebránili. Naopak. Já myslím, že naše nové album je po skladatelské stránce od nás všech nejlepší, jaké jsme kdy natočili. Je dospělé.

Organic Quartet

Organic Quartet

Paradoxně se na něm možná odrazily zkušenosti, kterých jste nabyli každý zvlášť.
Ano, každý si ozkoušel spoustu jiných projektů, jiných rolí. Například já nikdy předtím nebyl sideman a teď jsem sidemanem osm let. Kluci si zase udělali svoje kapely, ve kterých byli leadery.

Nemají vám spoluhráči za zlé, že Organic kvůli vašemu pobytu v USA stojí?
Když jsem odjel, možná nebyli úplně nadšení. Ale myslím, že se s tím všichni vyrovnali velmi dobře.

Není škoda natočit desku, navíc, jak říkáte, s nejlepším materiálem, když je jasné, že ta kapela nemá šanci moc často hrát?
Zahrajeme si jednou dvakrát za rok. Škoda to není. Je to vývoj. Upřímně říkám, že kvůli Organiku Portera ani New York neopustím.

  • 0Diskuse


Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz