25. listopadu 2017 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Proč je Kupka kulturní památkou a Klimt ne? Ministerstvo odborný názor nezajímal, říká Fajt

Dáma s rukávníkem. Znovuobjevený obraz Gustava Klimta z let 1916 až 1917. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dáma s rukávníkem. Znovuobjevený obraz Gustava Klimta z let 1916 až 1917. | foto: REPRO LN

V roce 2014 zapůjčila soukromá majitelka obraz Gustava Klimta Dáma s rukávníkem do expozice Národní galerie. Objevení díla vzbudilo pozornost, následně zahájilo ministerstvo kultury proces prohlášení obrazu za kulturní památku. K tomu ale nedošlo a celá kauza je důkazem toho, jak úřad selektivně uplatňuje zákon z roku 1987. Ředitel Národní galerie Jiří Fajt říká, že ministerstvo odborný názor nezajímal a že zákon je dávno přežitý.

LN: Jak se do Národní galerie Klimtův obraz dostal?

Obraz byl získán ze soukromého majetku krátce před mým nástupem jako dlouhodobá zápůjčka. S majitelkou jsem se několikrát sešel v souvislosti s prodlužováním zápůjční smlouvy. Během vystavení díla ve Veletržním paláci, v létě 2015, byl však na ministerstvo kultury podán návrh na zahájení řízení o prohlášení obrazu za kulturní památku podle zákona č. 500/2004, a to „za zády“ Národní galerie. Návrh podal ve výtvarném prostředí neznámý člověk, jenž v návrhu nebyl ani blíže identifikován. Na tomto základě pak ministerstvo zahájilo správní řízení o prohlášení obrazu ze soukromého majetku za kulturní památku.

LN: Žádalo vás ministerstvo o stanovisko?

K mému překvapení jsme v této věci nebyli ministerskými úředníky osloveni. Nikoho nezajímal náš odborný názor na to, zda ten obraz je natolik důležitý pro státní sbírku, aby musel být prohlášen za kulturní památku, a podřizován tak zvláštnímu režimu ochrany.

LN: Nakonec k prohlášení památky nedošlo. Čím si to zdůvodňujete, máte představu, kdo do té záležitosti vstoupil?

V oficiálním vyjádření ministerského odboru stojí, že důvodem byla snaha napravit křivdy způsobené rodině majitelky holokaustem. Nic bližšího nevím. Na tomto základě pak bylo prohlášení zamítnuto. Vzápětí jsme pak (logicky) dostali od majitelky žádost o vydání trvalého vývozního povolení, neboť obraz měl být podle jejího sdělení prodán v zahraničí. Při posuzování vzniklé situace jsem se opřel o argumentaci ministerstva, které ve svém rozhodnutí vyzdvihovalo umělecký význam tohoto obrazu, a spis jsem postoupil zpátky ministerstvu.

Odmítl jsem se tím dále zabývat nikoliv proto, že bych věcně nesouhlasil s vývozem obrazu. Národní galerie totiž vlastní dva významnější obrazy od Gustava Klimta, což považuji za postačující zastoupení ve státní sbírce. A nebolí mě tedy, že by obraz měl být vyvezen. Aby se tak stalo, musel by navíc stát sumu v řádu několika stovek milionů korun, přičemž v našich sbírkách pociťujeme mnohem tíživěji absenci jiných kapitol výtvarného umění, například české umění posledních tří desetiletí.

Z pohledu Národní galerie byl tedy tento obraz Gustava Klimta zbytný. Co mě však rozhodně vadí, je nesystémovost a selektivnost přístupu státní moci k podobným žádostem. Na straně jedné Klimta za památku neprohlásíme, na druhé ale například Kupku ano, přestože ve státní sbírce jsou od něj desítky lepších děl. Současná legislativa je nedostačující a umožňuje takovéto ryze subjektivní výklady. A to není dobře.

Jiří Fajt

Ředitel NG Jiří Fajt.


LN: Ministerstvo tvrdí, že obraz neprohlásilo za národní kulturní památku, protože chce zmírnit křivdy holokaustu. Nepřipadá vám to absurdní?

Ano, celé to je nešťastné. Kdyby v této, ale i jiných podobných situacích byl dán prostor k vyjádření Národní galerie jako nejvýznamnějšího muzea umění v České republice, argumentace by byla jistě věcnější a odborně konciznější.

LN: A získala majitelka nakonec povolení k vývozu?

Ministerský odbor sám nakonec vydal povolení k trvalému vývozu, ačkoliv zdůvodnění tohoto kroku bylo nejen formálně pochybné, ale i obsahově ne zcela přesné, což pochopitelně jen vyvolává další otazníky. U obrazu s tržní hodnotou půl miliardy korun bych přece jen čekal profesionálnější přístup.

LN: Víte, kde se obraz v současnosti nachází?

To nevím. Vzhledem ke zmiňovaným okolnostem bych však předpokládal, že již není na území České republiky.

LN: Jak vnímáte současnou podobu zákona jako ředitel NG?

Zákonná předloha je už dávno přežitá. Svou obecností a nedefinováním základních hodnoticích kritérií jen umožňuje selektivně- -subjektivní výklad: nejsou například jasně formulovány kvalitativní předpoklady pro to, aby se to či ono dílo zapsalo na seznam kulturních památek, čímž je rozhodování v podstatě ponecháno úvaze ministerského úředníka a posudkům, které si obstará.

LN: Jak by to tedy mělo správně fungovat?

Každý stát musí mít možnost uplatnit takzvané předkupní právo, které se však nemá omezovat pouze na díla prohlášená za kulturní památky, jak je tomu dnes, nýbrž i na takzvané předměty kulturní hodnoty. Stát musí mít legislativní nástroj k tomu, aby si bez jakéhokoliv omezení mohl určit, jaké dílo chce chránit čili zakoupit do svého vlastnictví. A jedinými institucemi, které by měly mít doporučující kompetenci pro obor výtvarného umění, přece musejí být Národní galerie, respektive brněnská Moravská galerie.

LN: Jak to chodí v zahraničí?

Předkupní právo je institut známý ve většině západních států. Jeho užití je ale většinou časově limitováno, například ve Velké Británii platí rok a den. Když do této doby stát nedá dohromady finanční prostředky k tomu, aby se za obvyklou tržní cenu zakoupilo dané umělecké dílo, neexistuje žádná morální autorita k tomu, aby stát omezoval soukromého vlastníka v dalším nakládání s jeho majetkem.

Musíme také zcivilizovat seznam kulturních památek, který je nadmíru extenzivní. Mnohdy jsou zapsána i druhořadá díla. Tak třeba v Německu s geograficky mnohem rozsáhlejším kulturním zázemím obsahuje seznam kulturních památek na 2700 položek, na rozdíl od českého několikanásobně početnějšího.

LN: V čem především zákon komplikuje život Národní galerii?

V České republice se v poslední době vytvořila početná vrstva movitých sběratelů, kteří mnohdy vlastní umělecká díla, která by byla velkým obohacením expozic veřejných institucí; naše návštěvníky totiž vůbec nezajímá, zda Picasso nebo Klimt patří státu, nebo soukromníkovi. Podstatné je to, že je umělecké dílo veřejně k vidění. V Čechách je vztah veřejné a privátní sféry stále degradovaný právními normami, které umožňují státu chovat se náladově a nevypočitatelně. Ještě nedávno zde byla tato forma spolupráce považována za cosi nemístného, až kriminálního.

LN: A v čem je přínosná spolupráce státních galerií s privátními sběrateli?

Většina „skutečných“ sběratelů buduje svoje sbírky s velkou citovou angažovaností a mnohdy i značnými vědomostmi. Často se umělecké sbírky předávají z generace na generaci. Ne vždy se ovšem podaří předat fascinaci uměním novému pokolení. V této situaci přichází do úvahy případné umístění milované sbírky ve veřejném muzeu. V USA i Evropě rozšiřují muzea svoje sbírky právě ze zdrojů takovéto velkorysé filantropie. Přitom se nemusí jednat pouze o prostý dar, ale dohodami se může vyjednat i kombinovaný model, část dar – část koupě. Nedávno jsem byl v Madridu v Museo Nacional Thyssen-Bornemisza s jednou z nejlepších uměleckých sbírek vůbec. Dvě generace průmyslnické rodiny s obrovskými finančními možnostmi sbíraly to nejlepší umění od středověku po klasickou modernu. Před 25 lety sbírku přemístili do Madridu a nedávno ji darovali Španělskému království. Odměnou bylo propůjčení statutu národního muzea. U nás jsme dosud nebyli schopni změnit nevyhovující, represivní přístup k soukromému sektoru. V důsledku si tak ale stát škodí sám. Pokud tedy ne upravíme právní předpisy, ponecháváme škodlivou možnost subjektivnímu rozhodování a v jednotlivých případech pak otevíráme jen prostor pro spekulace o motivacích rozhodujících úředníků.

LN: To se také v minulosti opakovaně stalo a galeristé se právem cítí poškozeni. Jak to působí na sběratele?

Samozřejmě negativně. Často slyším „vám bychom svá díla rádi půjčili, věříme, že nemáte jiné zájmy než to, aby návštěvníci měli možnost seznámit se s tím nejlepším uměním v expozicích. Kde ale máme záruku, že za vašimi zády nám naše díla ministerstvo nezačne prohlašovat za kulturní památky?“ Stávající znění zákona to bohužel umožňuje, neboť kdokoli z ulice může podat návrh na prohlášení čehokoliv za kulturní památku. To je nepřijatelné. A navíc za tři roky, kdy jsem v čele Národní galerie, nás příslušní ministerští úředníci ani nikdy nežádali o názor na kvalitu prací posuzovaných na prohlášení kulturními památkami. To také není normální.

LN: Budete apelovat na příslušné orgány, aby došlo ke změně legislativy?

Určitě ano. Tři roky se o to snažím, leč bez znatelného výsledku. Hovořil jsem o tom opakovaně s předními činiteli ministerstva kultury a setkával se přitom s pochopením, nikdy ale z toho nevzešla nutná legislativní iniciativa. Budu se samozřejmě i nadále zasazovat o změnu příslušných zákonů, potažmo o kultivaci vztahu mezi veřejnou a soukromou sférou.

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky