Středa 5. srpna 2020svátek má Kristián 22 °C polojasno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Půlstoletí věrná jedinému divadlu. Kniha o Vlastě Fialové vytváří plastický obraz jedné herečky

Matka Marie. Vlasta Fialová v Sokolovského Komedii o umučení a vzkříšení Pána a... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Matka Marie. Vlasta Fialová v Sokolovského Komedii o umučení a vzkříšení Pána a... | foto: REPRO LN

PRAHA Herečka Vlasta Fialová, (1928–1998), od jejíž smrti uplynulo více než dvacet let, jako mladá zazářila ve filmu Divá Bára. Nestala se však filmovou hvězdou a celý svůj profesní život strávila v brněnském Národním divadle, ať už se v průběhu let jmenovalo jakkoliv. Je to ojedinělé, a tak i obsáhlá monografie Luboše Marečka Příběh totálního herectví přesvědčivě ukazuje, jak její život až fatálně určovala divadelní kariéra.

Marečkova kniha skutečně velmi poctivě rekapituluje, a především analyzuje divadelní dráhu této mimořádné umělkyně, a to od samého počátku, pro nějž nepochybně nebylo jednoduché sehnat prameny. Autor ale měl k dispozici její pozůstalost a privátní dokumenty, které mu poskytla rodina, což je velmi dobrý základ, který nebývá tak častý.

Chronologicky strukturovaný text je v tomto případě ideální, umožňuje zachytit, jak se její herectví vyvíjelo v čase a v konfrontaci s režijními styly a tendencemi po celé poválečné půlstoletí. Tím spíš, že Fialová byla talentovaná, tvárná a zkázněná herečka, což projevila už jako mladá absolventka konzervatoře. Ostatně lze se o tom přesvědčit i v jejím filmovém debutu Divá Bára, kde neokouzlila jen půvabným zjevem. ale také hereckou vyzrálostí, která jí umožnila autenticky ztvárnit vášeň a divokost postavy. Snímek režiséra Čecha tak získal nadčasové parametry hlavně díky jejímu výkonu.

Díky časové ose si také lze udělat poměrně věrný obraz o tom, jak se v letech jejího divadelního působení, tj. od poválečné doby až do závěru devadesátých let minulého století, proměňovalo tehdy Státní divadlo (SD) v Brně. Zajímavá je třeba část věnovaná této scéně po roce 1950 zmiňující také nikdy nevydané Dějiny brněnského divadla. Měly vyjít v roce 1984, a byť jsou nechutně poplatné režimu, jsou zároveň dokumentem doby. Mareček tak dokládá, jak složitá byla v té době situace, v níž se mladá herečka ocitla. Po vyhazovu katolického dramatika Václava Renče se činohry SD v Brně ujal reprezentant jevištního realismu Aleš Podhorský, který se sem vrátil z Prahy a zůstal až téměř do konce 50. let.

Nicméně autor také připomíná, že Fialová v té době zažila inspirativní setkání s Janem Grossmanem, již tehdy vyhozeným ze studií na FFUK a proskribovaným, hrála ve dvou jeho režiích: Evu v Kleistově Rozbitém džbánu a také Jasanu v Tylově Lesní panně. Logicky pak nejpodrobnějším oddílem knihy zůstávají 60. léta, která byla nejenom pro Vlastu Fialovou vrcholným obdobím. Autor se detailně věnuje zejména její spolupráci s režiséry Evženem Sokolovským a Milošem Hynštem. S nimi také pochopitelně přichází její další stylový vývoj. Autor se neodříká ani hereččiných životních peripetií, v jejich líčení je uměřený, jde mu o to, aby všechno nepříjemné, co ji v druhé půlce života potkávalo a s čím musela bojovat, což se zejména týká jejích potíží s alkoholem, nedostalo laciný nátěr, a to je dobře.

Z textu postupně vyvstává plastický obraz ženy, herečky, která divadlu odevzdávala maximum, a ono se k ní stejně zachovalo macešsky. Je to osud, jenž potkal řadu umělců její generace i mladší, v našich zeměpisných šířkách v tom samozřejmě hrály významnou roli i politické poměry. Herečka po celý život odmítala vstoupit do KSČ, nepodlehla ani v osmnácti, ani po čtyřicítce na počátku normalizace a nehnulo s ní nic. Jako politicky nespolehlivá byla odstraněna z pedagogického sboru JAMU, přestože byla oblíbená pedagožka. Podobný osud v Praze zažila Vlasta Fabianová, o vyhazovy herců z Národního se v těchto letech postaral Přemysl Kočí. Tito herci ze staré gardy se také netajili tím, že s komunisty nechtějí mít nic společného. 

Vlasta Fialová nebyla žádná rebelka proti režimu, byla spíš apolitická, ale jak Mareček píše, nebylo těžké uhodnout, co si o mocipánech myslí, a ti to dobře pochopili. Dvacet normalizačních let bylo pro ni těžkou dobou, autor je líčí jako dlouhá léta stagnace a také i určitého rozpadu osobnosti, herečka své problémy řešila alkoholem. I přes zdravotní problémy se po roce 1990 dokázala vrátit, nebyly to jenom malé role, které v poslední dekádě sehrála, ale také dvě hlavní úlohy: Eugenie v Casonově hře Stromy umírají vstoje a Gisela v Kočičí hře (obojí v režii Zbyňka Srby). Mareček také trefně píše, že jejím expresivním herectvím pulzovala celá inscenace Casonovy hry. Brněnské divadlo se nakonec přece jen stalo pevným bodem jejího života a ve svobodné době a v plné práci (poslední její rolí byla stařenka Rybářová v Roku na vsi premiérovaná v říjnu 1997) pro něj zemřela, náhle a ve věku nedožitých 70 let.

LUBOŠ MAREČEK: PŘÍBĚH TOTÁLNÍHO HERECTVÍ

(Divadelní herečka Vlasta Fialová 1928–1998)

Brno, JAMU 2019, 354 stran

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky

Na podzim může přijít katastrofa, varuje bývalý viceguvernér centrální banky

Pro Čechy je nebe nízko, píše ve své knize Mojmír Hampl. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Patří mezi nejtalentovanější a nejznámější ekonomy v Česku. V pouhých 32 letech se stal viceguvernérem České národní...

Velké srovnání cen zubařských zákroků. V regionech se liší i o tisíce

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Stomatologie je už léta oborem, v němž pacienti musí hodně platit. Pomalu se to ale mění. Akutní péče je díky větší...

Radit lidem, aby během pandemie seděli doma, byla chyba, říká Pavel Pafko

Přední chirurg a brzy osmdesátník Pavel Pafko má za sebou tři etapy... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Zdůrazňuje, že není žádný king, ani se nepovažuje za mimořádně talentovaného. Pavel Pafko prý jen pracoval víc než...