RECENZE: A nakonec mrtvoly i zatančí. Komplic od Dürennmatta trpí stylovou roztříštěností

Dürrenmattův Komplic z roku 1977 se na česká jeviště z pochopitelných důvodů dostal poměrně pozdě, vadil autor, který protestoval proti sovětské okupaci roku 1968, a téma by také neprošlo. A tak až v roce 2008 jej v české premiéře v Divadle Na Zábradlí nastudoval David Czesany. V té době dostala hra o všudypřítomné korupci a prorůstání gangsterských kruhů s politickými přímo žhavou aktuálnost, protože na pořadu dne byla takzvaná Kubiceho zpráva. Režisér tehdy do inscenace vmontoval reálné odkazy, od tváří tehdejších politiků a mafiánských bossů až po záznamy odposlechů a průhledy do pražských ulic. Spíš to ale zafungovalo jako prvoplánová atrakce, než aby se divákovi dostalo průniku k bezchybně fungujícím mechanismům současné chobotnice.

Dürrenmatt napsal nadčasovou hru a dokonce svým způsobem předjal vlnu drsných a bizarních her, která ovládla jeviště v 90. letech. Smysl jeho černé komedie tkví právě v důsledném poodkrývání staletí propracovaného systému korupce, před nímž není imunní žádná společnost a politické uspořádání. Hra zpracovávající téma korupce je prostě stále lákavá, ale minimálně dvě domácí nastudování se zatím minula účinkem (inscenaci Buranteatru jsem neviděla). Je to až nepochopitelné, téma výborně zvolené a forma černé grotesky je dnes jedna z nejfrekventovanějších. Inscenátoři si v zásadě moc neporadili s textem, který ale také má nejedno úskalí: nabízí až přespříliš sólových výstupů, monologů a je vlastně hrozně upovídaný.

 Z těchto mnohomluvných pasáží, které gradují skoro jako na pokračování, není jen tak vytěžit osvobozující humor a nadsázku a přitom s vaničkou nevylít dítě, protože apel textu by měl zřetelně zaznít. Možná ale také Dürrenmattova hra přece jenom zestárla, v podstatě ji šílená realita už překonala, vlastně nic až tak šokujícího a překvapivého nenabízí. Ve srovnání třeba s Havlovou Žebráckou operou, jež se v poslední době opakovaně objevila na českých jevištích, je Dürrenmatt sice drsnější, ale Havel má zase víc lehkosti a je zábavnější. A stejné mechanismy odkrývá v jakémsi zdánlivě bezpečném, až domácky ušmudlaném balení.

Děj se točí kolem dobře šlapající živnosti na likvidaci mrtvol, v níž se spojí zkrachovalý chemik s mafiánským bossem. Podnik se rozroste do absurdních rozměrů, stejně jako se vystupňuje programový cynismus zúčastněných. Před likvidací si už nikdo nemůže být jistý a kšeftu se pochopitelně nakonec zmocní ty nejpříšernější kreatury.

 Hezká je postava policisty Copa, který do organizace vstupuje, aby ji rozklížil zevnitř, ale postupně jí propadne a zapojí se. Zdá se, že Dürrenmatt, ač Švýcarem, měl jasno v tom, jak mechanismy upisování se zlu fungují, a pamětníkům zase při sledování jeho hry táhne hlavou, kolik alibistů vstupovalo do KSČ se stejnou motivací. V každém případě tak Dürrenmatt manifestoval své přesvědčení, že svět je nezměnitelný, nachází se v katastrofickém stavu, pročež nemůžeme věřit v žádné radikální změny a všechny pokusy o ně vedou pouze k zachování stavu nebo k jeho zhoršení.

David Šiktanc se scénografem Janem Štěpánkem vytvořil pro suterénní přízračnou laboratoř scénu příjemně náznakovou, pouze s „vikslajvantovým“ domečkem, jehož temné zařízení je většinou zakryté mléčnou mlhou a rudé blikání pak naznačuje vypouštění těl do kanalizace. Zločinci nosí mrtvoly v kufrech nebo je tlačí v pojízdném boxu a mizí v imaginárním pojízdném výtahu. Hororovou atmosféru dotvrdí závěr, kdy v hrůzném domečku nastane makabrální taneček oživlých mrtvol – obětí. 

Režie vyprávěcí pasáže a monology stylizuje do uzavřených výstupů, sympatická je i zjevná tendence k abstraktnímu a obrazivému pojetí. Jenže jako by naráželo na to, jak se svých rolí zmocňují herci, ve zvoleném obsazení překvapivě mizí obdivovaná čistá stylovost dejvického souboru a souhra. Už zmíněná povaha textu sólování nahrává, a tak je inscenace doslova rozsekaná na uzavřené výstupy a nevyrovnané jsou i jednotlivé výkony.

Martin Pechlát v roli zkrachovalého vědce Doce, který se pragmaticky dal na dráhu zločinu, záměrně působí zemdleně a odevzdaně, jakýkoliv pokus zmobilizovat síly a vystoupit z rozjetého rychlíku je pro něj nemožný. Poloha netečného nešťastníka ovšem má své limity a už první dlouhé vyprávění, v němž líčí, jak se k práci dostal, diváka unaví. Tomáš Jeřábek svého primitivního mafiánského Bosse hraje trochu jako zlého a arogantního bankéře ze známé reklamy a z hlavní trojky asi nejlépe vychází Jaroslav Plesl v roli Copa, jehož závěrečný expresivně hysterický monolog, v němž odhalí, že je v podstatě monstrum z poloviny seskládané z protéz, je sice pěkně vystavěný, ale z „jiné opery“. Lukáš Příkazký v menší roli Billa, který chce aspoň vraždit pro ideje, podobně jako Plesl nabízí propracovanou psychofyzickou studii vyšinutosti, ale oba výkony, byť zábavné i vynalézavé, jen potvrzují roztříštěnost stylu celé inscenace.