6. září 2018 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Citlivá místa. Anna Gavalda je zárukou zábavy i kratochvíle

Literární celebrita, spisovatelka Anna Gavalda. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Literární celebrita, spisovatelka Anna Gavalda. | foto: CHRISTOPH LANGECKER

PAŘÍŽ Příští rok to bude dvacet let, co se ve Francii zrodila literární hvězda první velikosti jménem Anna Gavalda (1970). Pařížské nakladatelství s příznačným názvem La Dilettante vydalo tehdy její prvotinu Kdyby tak na mě někdo někde čekal v nákladu pouhých osmi set výtisků a navzdory faktu, že povídka není dnes v Evropě čtenářsky nejvděčnějším útvarem, se této knihy prodalo skoro dva miliony kusů.

Gavalda si rychle troufla na větší formáty, povídku vystřídala novelou a románem a rozletěla se v překladech do světa; v češtině je od ní k mání aktuálně osm položek, tedy většina její bibliografie. Nejnověji přibyl titul Citlivá místa. Jde znovu o sbírku povídek: V čem je jiná než ta první, v čem je stejná?

Zrcadlo zoufalství a jalovosti dnešního mládí

Z Anny Gavaldy je dneska celebrita, která se může těšit globální slávě, notabene podtržené filmovými verzemi několika svých próz, jenže zároveň upadla autorsky do rutiny, stereotypu, očekávatelnosti.

Jiná není vlastně v ničem, stejná pak skoro ve všem. Zvládne nadále nahodit nosnou situaci, rozvinout ji vnitřním monologem hrdiny, častěji pak dialogem hlavních postav, obnažit v jejich životech „citlivá místa“ a vytáhnout na světlo tu povedenou, tu slabší pointu – jenže těch sedm nových povídek je kvalitativně dost rozkolísaných.

Hned ta první (Dvorská láska), vystavěná na střetu nesourodých, přehnaně stylizovaných jazykových vrstev, postpubertálního slangu a vysoké poezie, nenabízí v jádře víc než typizovaný obraz nudy, kterou se hrdinka snaží rozbít tím, že namísto své prázdné hlavy a splasklé duše podstrčí prvnímu zájemci k volnému použití své kvality tělesné. Jistě, nastavuje se tady zrcadlo zoufalství a jalovosti dnešního mládí, které odmítá dospět, ale něco podstatného tady čtenáři chybí: důvod přemýšlet o tom textu, vztahovat jej k sobě, vracet se k němu.

Pěšák se loučí s pubertou

Výborná je v novince vlastně jediná povídka. Má sice poněkud zavádějící název (Můj pes brzo umře), ale zvládá skrze intenzivní prožitek přítomné chvíle, kdy muž hledá místo, kde by pohřbil svého psa, rovnou dvojí: jednak nasvítit a přehlédnout hloubku dávné tragédie, která rozvrátila jeho manželské soužití, jednak vpustit posledními větami do příběhu intenzivní paprsek naděje. Smrt zvířete jako by otevřela odcizenému, rezignovanému páru nový životní obzor – dala mu novou dávku energie, sebeúcty, smyslu.

Ta povídka je svým překvapivě optimistickým vyústěním výjimečná: ty ostatní v lepším případě vedou do ztracena, v tom horším naznačují, že líp už bylo. A děje se tak po vzoru vstupní povídky: střetem nesourodostí. Zoufalá vdova naslouchá nešťastně zamilované bezdětné, otec sleduje v údivu neznámé rituály svého dítěte, „pěšák kapitalismu“ bilancuje nesoulad hmotných jistot a vyhaslého života, puberta ve třiatřiceti letech konečně mává dětství a děsí se nástupu dospělosti. Někdy ve formátu drobné anekdoty, jindy neúnosně rozvleklého řečnění.

V anekdotičnosti i řečnění je ovšem Anna Gavalda autorkou typicky francouzskou. Jinak fungují její Citlivá místa univerzálně. Jako kratochvilné, zábavné čtení, které nic moc nevezme – ale ani nedá.

ANNA GAVALDA: CITLIVÁ MÍSTA

Překlad: Lucie Šavlíková

Praha, Mladá fronta 2018,

208 stran

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik

Najdete na Lidovky.cz