15. září 2018 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Cizinec. Ahmet jde za republikou a na cestě možná potká Erdogana

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Osobnost turecké literatury. Už v roce 1919 se Yakup Kadri Karaosmanoglu... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Osobnost turecké literatury. Už v roce 1919 se Yakup Kadri Karaosmanoglu... | foto: REPRO LN

Zatímco Cizinec od Alberta Camuse patří dávno do kánonu světové literatury, Cizinec tureckého spisovatele Yakupa Kadriho Karaosmanoglua, který právě vyšel v českém překladu, si o podobné popularitě může nechat jenom zdát. A přitom mají ty prózy společného víc než jen lákavý titul.

Camusova kniha vyšla ve dvaačtyřicátém roce a dnes je biblí existencialismu. Karaosmanoglu (1889–1974) svůj text publikoval o deset let dříve a obálka knihy z brněnského Hosta mluví o „zásadním románu moderní turecké literatury“. Obě prózy mají příbuzný typ hrdiny: vetřelce i vyděděnce, člověka tragického, absurdního, otráveného ze světa, z druhých, z vlastního života. Liší se ovšem kulisy: Karaosmanoglu, který byl nejen spisovatel, ale také homo politicus, propagátor a pilný spolutvůrce Turecké republiky, obrácené zády k rozvrácenému osmanskému sultanátu, zasadil svůj text do nejexponovanější kapitoly moderních tureckých dějin – do let řecko-tureckých bojů, které začaly rok po konci první světové války a skončily ve dvaadvacátém roce vítězstvím kemalovců a následným zrodem prezidentské republiky.

Svůj román, pátý z devíti, které napsal, pak stylizoval jako nalezený deník jistého Ahmeta Celâla. Ten sice kopíruje do svého života autorovo nadšení pro Kemala Atatürka a jeho vizi budoucího, prozápadně orientovaného státu, ale z neznámých, neujasněných vnitřních pohnutek, snad po hlubokém otřesu z první války, kde ztratil paži, odmítá žít v progresivním městě a přijíždí do bezvýznamné, ztracené vesnice. Tady se stává titulním cizincem, člověkem bytostně nekompatibilním s tradičním rytmem zaostalé, zpomalené vsi, s trpností, pasivitou jejích obyvatel. Ty bere doslova jako troglodyty z doby kamenné, intelektuálně podměrečné, nevzdělané, surové a netečné, sešněrované kolektivní hysterií zvanou náboženství. Snahy motivovat je, vdechnout jim život nikam nevedou, a tak se Ahmet hrouží do svého deníku jako do jediné oázy: tady si stýská, tady se hněvá, tady si slibuje.

Erdogan na cestě

Ve svém existenciálním pádu je ovšem daleko lyričtější, citlivější, a možná i pomalejší než Camusův indiferentní Meursault. V Ahmetovise rozeznívá v jistých chvílích přímo romanticky vyladěná struna, osudová rozpolcenost mezi láskou a smrtí. Na jedné straně brutální válka za humny, na druhé straně bezprostřední, něžné citové vzplanutí k mladé dívce. Jedno i druhé končí v románu tragicky: válka přijde do vsi, srovná ji se zemí az těch, co přežijí, nadělá trosky; láska se pak stane obětí této války, snadným terčem na útěku, postřeleným brutálními řeckými vojáky. Finále je ale otevřené: hrdinovy stopy mizí za obzorem, zůstává jeho rukou psaný deník. Zpráva, která zahrnuje vedle existenciálních a romantických prvků také českému čtenáři nechvalně známé prvky budovatelské.

Karaosmanogluův hrdina je modelovaný jako člověk na prahu dvou světů: starého, který si zaslouží jako nižší vývojové stadium zavržení a zánik – a nového, všestranně hodnotnějšího, ideálního. Pokud funguje v horizontální rovině textu napětí mezi válečnými běsy a marným čekáním na zhodnocení hrdinových citových investic, pak v rovině vertikální se schyluje k prudkému dějinnému zlomu.

A ještě jeden motiv je v Ahmetově příběhu nosný, aktuální: jakkoli jsou vesničané zaostalí, mají domov, svoji jistotu – cizinec žije v nejistotě, bez domova, a nezbývá mu, než se nakonec vydat na cestu. Cizinec je sice román pozvolného děje, ale symbolicky velmi silného pohybu jasným směrem. Ahmet Celâl jde za republikou. Pochybuje sice o sobě i o druhých, ale naživu ho drží spásná vize. Copak by si asi zapsal do svého deníku, kdyby cestou potkal Recepa Erdogana?

Yakup Kadri Karaosmanoglu: Cizinec

Překlad Vladimír Matějček
Brno, Host 2018, 224 strany

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz