Je to šikovný tah: přes Masaryka k Englišovi. Ten vliv ale neproudil jedním směrem. Engliš (1880–1961) byl důležitá figura: architekt financování první republiky, šestinásobný ministr financí, později guvernér Národní banky československé. Navíc v devatenáctém roce spoluzaložil Masarykovu univerzitu v Brně a stal se jejím prvním rektorem; po druhé válce pak tutéž funkci zopakoval na Karlově univerzitě v Praze. A hleděl si i kulturních velikánů: byl to on, kdo v říjnu 1938 inicioval převoz Máchových ostatků z Litoměřic do Prahy.
Engliš sice pěje na Masaryka chválu, někdy až nekritickou, mluví o něm jako o „bohu“ a „prorokovi“, což příliš nekoresponduje s jeho jinak střízlivým a věcným stylem, ale skrz citace z Masarykových dopisů jasně prosvítá i druhá strana mince: TGM si Karla Engliše vážil, věřil mu, spoléhal na něj („měl mě rád“); věděl, že náležitá správa financí zaručí funkční hospodářství, a tím i pevný stát.
A ještě jedno je z té útlé knížky patrné: Englišovi šlo vždycky o věc, mocenské hry a všelijaké ty trapné tahanice na bázi subjektivních lásek a nenávistí nepěstoval; když byl do nějaké vtažen, radši podal demisi. Možná i proto byl Masarykovi sympatický: že i ve funkci zůstával člověkem. Možná proto šel po osmačtyřicátém rychle ze scény. Zdejší stalinisté ho s gustem šikanovali celá 50. léta: vyhnali ho z Prahy, vykázali jeho dílo z knihoven, kradli mu z důchodu, buzerovali ho domovními prohlídkami. To jim šlo jako vždycky skvěle. Na rozdíl od toho typu nadosobní práce, kterou pěstoval Karel Engliš.
Takže proč jeho život a dílo připomínat? Odpověď nemůže být jednodušší: Aby se nezapomnělo.
