21. května 2017 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: I zabijáci ze Sibiře mají city, ukazují inscenace ve Strašnickém divadle

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Nože, pistole a pravoslavné ikony. To bylo dětství Nicolaie Lilina, jak je... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nože, pistole a pravoslavné ikony. To bylo dětství Nicolaie Lilina, jak je... | foto: Strašnické divadlo

Drsné divadlo se dá dělat kdekoli, na sídlišti zejména. Příkladem jsou dvě nové inscenace Strašnického divadla – jedna vypráví o masovém vrahovi Fritzi Haarmannovi, druhá o sibiřském klanu.

Divadlo X10, které působí ve Strašnickém divadle v Praze, se vydává jasným směrem. Uvádí angažované inscenace, site-specific, pouliční a komunitní projekty. Texty – dramatické i prozaické – mají právě zde českou (či dokonce světovou) premiéru. Není to tedy žádné nudné, konvenční či populistické divadlo ze sídliště.

A co je také podstatné, divadlo se od svého založení v roce 2013 nevyprofilovalo pouze dramaturgicky, X10 je skupina podobně smýšlejících divadelníků, jako je například jeho ředitelka a dramaturgyně Lenka Havlíková, dramatik Ondřej Novotný, režisérky Ewa Zembok a Lucie Ferenzová. A další...

S divadlem také pravidelně spolupracuje několik herců, kteří se postupem času sehráli a působí jako společenství. V posledních dvou inscenacích jsou to například Hynek Chmelař, Michal Balcar, Vojtěch Hrabák a Václav Marhold. Drsnost většiny inscenací je samozřejmě dána především tématem, ale podtrhuje ji také výprava Jany Hauskrechtové a Martina Chocholouška. Tito scénografové si jsou vědomi, v jakém prostředí pracují, a naplno tedy využívají atmosféru bývalého sálu v kulturním domě.

Nic pro citlivky

Haarmann a Sibiřská výchova – dvě nejnovější inscenace ze strašnické divadelní dílny – nejsou pro jemnocitné povahy. První pojednává o masovém vrahovi, druhá o zločinecké bandě ze Sibiře (takzvaných urcích). Obě ale ukazují lidi, cítící a myslící, a i když se s nimi neztotožníme, porozumíme jim. Nejsou to totiž jedinci vytržení z kontextu místa, času a především stavu společnosti.

Haarmann je dramatická prvotina Mariuse von Mayenburga z roku 1995, u nás nebyla dosud uvedena. Předobrazem je skutečná osoba – Fritz Haarmann, který po první světové válce zabil asi dvacet mladých mužů. Znásilnil je, prokousl jim hrdlo a po smrti je rozporcoval, některé části těl uvařil, jiná prodal.

Dramatik, vědom si otřesné skutečnosti, text komponoval jako koláž zahrnující například výslechy u soudu, rozhovory u psychiatra nebo Haarmannovy činy a rozmluvy. Tyto střípky z různých časových období, které postupně odhalují, jak takový psychicky narušený jedinec uvažuje, nachází v inscenaci Ewy Zembok adekvátní divadelní jazyk – kabaretní, mrazivě humorný i naturalistický. (V průběhu představení je vařen buřtguláš, ovšem jen opravdu otrlí diváci si na něm společně s herci pochutnají v divadelním baru.)

Lenka Havlíková se snaží dusnou atmosféru odlehčit dopsanými songy – struktuře díla to sice odpovídá a nenarušuje ji, ale odskoků a změn v rytmu je tak příliš. I když ve hře vystupují ženské postavy, hrají je v této inscenaci muži (jemněji Vojtěch Hrabák a zvráceněji Hynek Chmelař, už z podstaty své fyziognomie), což způsobuje další napětí a nejednoznačnost.

Uchvacující je Jan Grundman jako Haarmann. Ani na chvilku nesklouzává ke zbytečnému působení na city, žádnou lítost nenajdeme ani v textu, ani v jeho herectví. Představuje cynického, inteligentního, sebejistého a přitažlivého vrahouna. Grundman předvádí člověka, ne jen zrůdu. Když je navíc obklopen nezdravou (v inscenaci místy až panoptikální) společností, pocítíte k němu i sympatie. A není to jen soucit, co v divácích Grundman vyvolává, je to i pochopení, když ke konci prohlásí: „Zabil jsem ho. Zabil jsem ho, protože byl tak hezký. Aby byl u mě. Aby mi neodešel. Takhle mi zůstal. A ti ostatní taky.“

V Sibiřské výchově jde o zločinecký (i zabijácký) klan, který dodržuje svá vlastní pravidla a uctívá své nezpochybnitelné zákony: „Nepoužívali jsme sprostá slova, nikdy jsme se nerouhali Bohu, i jméno matky pro nás bylo posvátné, nemluvili jsme neuctivě o starých lidech, o malých dětech, o sirotcích nebo postižených osobách.“ Soudit jejich činy z naší pozice a jiné kulturní zkušenosti je samozřejmě nemožné. Je to opět pohled do světa, který fascinuje, který může naučit toleranci.

Ondřej Novotný román italského autora ruského původu Nicolaie Lilina převádí do dialogů a také do vyprávěcích pasáží – některé události zkrátka na jevišti ukázat nelze nebo by je diváci ani vidět nechtěli, jako například naturalistické líčení znásilnění a trýznění mladé dívky (samozřejmě ne našimi urky). Herci často hrají několik rolí, což orientaci v příběhu také ztěžuje. Jakub Gottwald a Tereza Nádvorníková mají úkol nejtěžší, kromě ztělesňování svých postav – Ksjuši a Kolyma – musí divákům předat i dlouhé, často popisné úseky textu. Jejich šarm a skvělé hlasové dispozice ovšem dokážou upoutat divákovu pozornost.

Strašnická komunita

V Sibiřské výchově se diváci stávají součástí kmene, sedí u dlouhého stolu. Někdy si k nim herci přisednou, jindy využívají stůl jako vyvýšené jeviště. A na konci odhalí „potetovanou“ desku stolu, která je sama o sobě uměleckým dílem. To vrah, vyvrhel, zvíře Haarmann je oddělen od diváků – počestných lidí – klecí, která má přední stěnu z plexiskla. Grundman navíc cíleně zabodává pohledy do publika, jako by říkal nesuďte mě, o tolik lepší nejste.

Divadlo X10 tvoří skupina divadelníků a herců, kteří divákům představují skryté komunity a zprostředkovávají jim neznámé a přitom naše světy. V Sibiřské výchově zazní: „Lidé nenávidí zločince, ale milují jejich tetování.“ Ano, ve Strašnicích zločince nezatracují, ale snad až romanticky milují. V posledních dvou dílech se zaměřili na krajní témata, přesto se nás dotýkají – i díky svému scénickému zpracování – velice silně. Je dobré vypravit se na sídliště Solidarita za „nebezpečným“ divadlem, které vás nenechá spát.

Nicolai Lilin: Sibiřská výchova

Překlad: Alice Flimrová

Režie: Lucie Ferenzová

Marius von Mayenburg: Haarmann

Překlad:Jaroslav A. Haidler

Režie:Ewa Zembok

Divadlo X10 ve Strašnickém divadle, Praha, premiéry
28. 4. 2017 a 26. 10. 2016

Lenka Dombrovská, divadelní kritička
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz