30. dubna 2017 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Macbeth - Too Much Blood. Máme zapomenout na Shakespeara?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Inscenace Macbeth - Too Much Blood. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Inscenace Macbeth - Too Much Blood. | foto: Divadlo na Zábradlí

Divadlo Na zábradlí uvádí překvapivou variaci Davida Jařaba na slavnou tragédii

Nemohu říci, že bych k nové dubnové inscenaci Divadla Na zábradlí (kvůli opravě své budovy hraje v Divadle Komedie) Macbeth – Too much blood měl jednoznačně vyhraněný vztah. Její tvar i způsob scénování jsou – a to je řečeno mírně – neběžné a problematické, nutně vyvolávají otázky. Přesto obojí respektuji. Jde totiž o princip adaptace, který výrazně spolutvoří podobu současného umění, znamenající záměrné přetvoření díla jiného – v tomto případě slavné hry Williama Shakespeara.

Tato inscenace dokonale odpovídá klíčovým principům adaptace, jak je v knize Teorie adaptace popsala Linda Hutcheonová. Je na prvním místě interpretačním aktem, jenž si přivlastňuje původní Shakespearovu literární předlohu; zužitkovává její některé situace, události, motivy, témata, postavy a jejich činy. A vypráví plynule příběh od vraždy krále Duncana až po smrt Macbetha. Pracuje však v duchu intertextuality s divadelními materiály tak, aby se rozšířila možnost zapojit inscenaci do vazeb k dalším okruhům současného vnímání světa, skutečnosti, umění. Například struktura hudby (Jakub Kudláč) s kytarovými motivy výrazně připomene „antiwesternové“ filmy svou schopností vytvářet sugestivní náladu i charakterizovat jejich cynické hrdiny, pohrdající skutečnými hodnotami.

Inscenace Macbeth - Too Much Blood.
Inscenace Macbeth - Too Much Blood.

Komiksové provedení

Největší měrou to platí o způsobu, jímž tvůrce adaptace a režisér David Jařab a spolu s ním i dramaturgie Lucie Ferencové zacházejí se Shakespearovým textem, s bohatstvím jeho veršů. Převedl je totiž do zjednodušené angličtiny s malým počtem slov, jejíž hlavní skladební dvojici tvoří věta holá. Divák, jenž nerozumí ani této angličtině, má k dispozici čtecí zařízení s překladem do češtiny. Pokud je na několika málo místech použita původní řeč Shakespearova, objeví se na něm nápis Shakespearův originál, nic se nepřekládá a slova zazní skoro nesrozumitelně. Tím samozřejmě vzniká adaptace zcela zásadní, lišící se radikálně od Shakespearova díla.

Svým způsobem je to skoro jakoby trochu „komiksové provedení“, neboť ten často až primitivní text jen ve stručnosti, jednoduše sděluje pocity, myšlenky a přání postav. Adaptace vyjevuje svou podstatu; je odvozena z jiného díla, je vskutku „druhá“, ale je to dílo samostatné, nelze je nahlížet a soudit textem Shakespearovým. To je její podstata. Je přiznanou a rozpoznatelnou transpozicí Shakespearovy tragédie, která ovšem díky tomu ztrácí povahu tohoto žánru. Tato adaptace není ani tragédií ctižádosti, jak se Macbeth konvenčně pojmenovává, ani tragédií viny, a už vůbec ne temné imaginace, vníž se sen prolíná se skutečností. A nechce být ani psychoanalytickou sondou do života, jenž je „pustý žvást idiota, jen hluk a vřava a neznamená nic“, jak říká Macbeth ve svém posledním monologu.

Tohle všechno – jakož i mnohé jiné – v inscenaci chybí. Tato adaptace vypráví pouze a především o boji o moc v klanu, do jehož středu se dostane Macbeth, který je člověkem pronásledovaným nejistotou ze svého bytí a konání. Je to jistě málo proti velkoleposti Shakespearova tragického dramatického textu, ale tahle adaptace využívá cílevědomě svých možností být „jiným“ dílem. Proto jsou tu ty „komiksové bubliny“, které tak přímočaře, jednoduše, až triviálně představují postavy, proto ta „antiwesternová“ hudba a proto i ten známý příběh o tom, jak se patologický jedinec může stát smrtelným nebezpečím pro společnost.

Neboť tyto příběhy jsou nám různými fiktivními způsoby denně předkládány, a navíc se odehrávají i ve skutečnosti. Když se na počátku představení poprvé ty „komiksové bubliny“ prezentovaly, ozval se smích; představení nalezlo alespoň do jisté míry své diváky. A potvrdil to i závěrečný potlesk, adaptace dosáhla svého: pro někoho se stala současným divadlem, promlouvala k němu dnešním jazykem. I když se tak stalo za cenu zjednodušení a využívání osvědčených konvencí, které neumožňují objevovat nové. Ale neplatí to zcela. Tvar, jenž touto adaptací vznikl, má některé přinejmenším překvapivé vlastnosti.

Tato adaptace tragédii proměňuje v žánr diderotovské „vážné komedie“ ze života, v níž je místo pro humor, ale ne pro nadpřirozené jevy, které by podkopávaly standardní pojetí reality a přinášely absolutní hodnoty skrze univerzální pojmy, jako jsou dobro a zlo. Místo čarodějnic jsou v této inscenaci dva Chlápci (Petr Jeništa a Petr Čtvrtníček), žádní věštci, předpovídající budoucnost, spíše dva tuláci a písničkáři, kterým nechybí ironie, s níž komentují a vtipně odhadují Macbethovo počínání. Krajně důležitý je potom v tomto scénování jakýkoliv fyzický pohyb postav: rozčleněný na elementární prvky, realizovaný skoro s obřadnou stylizovaností, pomalu a s důrazem na detaily, jež mohou vyjadřovat v jedné akci i protichůdné postoje. Postavy tak obrazem – to jest vizuálním zpodobením, které je možno vnímat jako výtvarný artefakt – uskutečňují celistvost situace, jíž pronikají ke složitosti reality a zmenšují redukovanost slova; téměř jej nahrazují.

Platí to najmě o ústřední dvojici, která se vyznačuje rozpolceností postojů. Lady Macbeth, ponížená a uražená jako žena, s níž se její manžel odmítá milovat, a proto pochybuje o tom, že je muž, dojde nakonec k osudovému ultimátu: fuck me or kill him – přeřízni mě, nebo zabij Duncana, aby současně stále cítila krev, která prosakuje světem této inscenace. Pozorujíc zblízka podlahu neřekne, že je tam krev, ale konstatuje, že je tam příliš mnoho špíny – too much dirty. Je viníkem i obětí. Tak lze charakterizovat i Macbetha. Stal se účastníkem mocenského boje a zmaten sám sebou, nejistý svou sexuální orientací, nemá jiné řešení než zabíjení. Zavraždí i Banka, jehož se snažil více než přátelsky obejmout – ale zabíjí jej jako svého nejlepšího přítele se zoufalým pláčem, aby na závěr zjistil, že není bůh, když umírají přátelé: There is no God, when friends are dying.

„Komiksový princip“ se naplňuje, jednoduchá slova, téměř hesla, se rozšiřují, vizuálností hereckých situací „vnímáme složitost a skrze složitost obrazu rozumíme nějak složitosti světa“. Adaptace hraním situací – a Miloslav König jako Macbeth a Anežka Kubátová jako jeho žena to umí přesně a důsledně dodržovat – prokázala svou oprávněnost. Může jistě vyvolávat nejrůznější kritické připomínky, ale herectvím dospěla k osobitému, rozvinutému, vizuálně působivému scénickému divadelnímu tvaru, odpovídajícímu záměrům adaptace. Tato vizuálnost se ještě zvětšuje o scénu, již si navrhl sám režisér a tvůrce adaptace, a o kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové.

To vskutku nelze nerespektovat.

Macbeth – Too much blood

Scénář, scéna a režie: David Jařab

Divadlo Na zábradlí, prem. 7. 4.

Jan Císař, teatrolog
  • 1Diskuse