RECENZE: Když Naši furianti jedou do Kauflandu

Divadelní soubor Depresivní děti touží po penězích – pojmenovaných před třinácti lety podle titulku v novinách – svou novou inscenací Našich furiantů pokračuje ve svébytných autorských přetlumočeních proslulých dramatických, románových či filmových děl. Ať už to byla Čapkova Věc Makropulos, de Sadových 120 dnů Sodomy či Resnaisovo a Robbe-Grilletovo Loni v Marienbadu.

V paměti českého divadla ještě zůstává originální nastudování Našich furiantů režisérem Petrem Léblem v polovině devadesátých let v Divadle Na zábradlí. Depresivní děti, pokud jde o práci s předlohou, postupují v pražské Venuši ve Švehlovce ještě radikálněji: hru zcela vsazují do současných souřadnic a český venkov, dramatikovy Honice, předvádějí „tady a teď“ až v naturalistickém provedení. Důležitý je přitom jejich posun v chápání slova furiantství. Dá-li se u Ladislava Stroupežnického vnímat obojace –jako rys pozitivní (chytrost) i negativní (vychytralost), u Depresivních dětí vyznívá jednoznačně záporně – stává se synonymem čecháčkovství, malosti, omezenosti a buranství. Režisér Jakub Čermák buduje na dějovém podkladu hry vlastní příběh (hraje se nikoli o ponocenství, ale o místo „monitoringu světelného smogu“), ve kterém se dotýká nejrůznějších aktuálních témat – evropskými dotacemi na rozvoj českého venkova počínaje a podvodným reklamním prodejem konče –, přičemž nejintenzivněji se zaměřuje na zdejší projevy xenofobie. Vůči občanům jiných národností, homosexuálům či uprchlíkům. Prostřednictvím aktualizovaných dialogů hry, různých narážek nebo citací vytváří razantní společenskou a politickou satiru, jež vyjevuje odpudivou tvář českého (postkomunistického) venkova.

Odpor ke všemu cizímu

Ve snaze o sytost a komplexnost pohledu je režisér někdy zbytečně doslovný, proklamativní a občas i zbytečně ve svých postupech zvážní. Týká se to zvláště závěrečné scény s vybičovaným Ne! celé vesnice vůči všemu cizímu nebo při promítaní titulků, které uvádějí – reálná? – statistická fakta o situaci v naší zemi, například v postojích občanů. I přes tyto výhrady jde ale v tomto směru o výsostně zajímavé a chytré aktuální divadlo.

RECENZE: Brněnské Želary jsou zahlcené samy sebou

Jako i v některých jiných předchozích projektech, pracuje Jakub Čermák v Našich furiantech převážně s neherci. Přináší to však spíše potíže než výhody. Účinkující, oblečeni do ohyzdné venkovské „konfekce“, sice svou hereckou „nehledaností“ a autenticitou dokážou dobře posloužit uvedenému realistickému přístupu, jejich neherectví má však zároveň ponejvíce charakter prosté ochotničiny.

Nejlépe se daří inscenaci tam, kde režisér dokáže vymyslet silný scénický obraz. Například když cynická obchodnice Markytka v charismatickém podání korpulentní Jany Holečkové ďábelsky plamennou řečí venkovanům nadává, že raději než by si pořídili domácí výrobky, jezdí nakupovat do Kauflandu či Lidlu. Čermák v tu chvíli její proslov hudebně podkresluje zvukem nervní kytary a herečku zvolna světelně vyčleňuje bodovým reflektorem.

Anebo kdy se na scéně všichni účinkující, oblečeni v bílém spodním prádle, zjeví s papírovými obličeji Miroslava Donutila a začnou na způsob populárních komiksových Oprásků sčeskí historje vyprávět nekorektní vtipy na adresu největších Čechů – Václava Havla, Jana Palacha či Milady Horákové.

Taková místa jsou však v inscenaci bohužel v menšině. Převažují pasáže, v nichž se (ne)herci snaží předvádět činohru, to znamená snaží se tak nějak hrát, vytvářet dramatické figury. Výsledek je ale značně rozpačitý, inscenace v takových partiích působí mdle, nenápaditě, schází jí napětí, jen tak plyne.

Naši furianti zápasí s problémem, s nímž se soubor Depresivních děti potýká dlouhodobě. I přes tuto obligátní problematičnost jde ale o produkci, která stojí za pozornost.