28. května 2017 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Uondaný padesátník Oskar Michala Viewegha je tu znova. Už to bolí

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 8Diskuse
Z umění vyprávět nic neztratil. Michal Viewegh na snímku z listopadu 2016. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Z umění vyprávět nic neztratil. Michal Viewegh na snímku z listopadu 2016. | foto:  Dan Materna, MAFRA

PRAHA Nová kniha Michala Viewegha, jemuž bylo posledního března pětapadesát, je jeho čtvrtou povídkovou sbírkou. Až na výjimky je protagonistou těch nedlouhých próz – svazek jich obsahuje tucet – autorovo alter ego, starý známý Oskar.

Oskar proch ází nejednou Vieweghovou knihou. Když autor vydal roku 1999 svůj první povídkový svazek Povídky o manželství ao sexu, točilo se kolem Oskara všech jedenadvacet povídek souboru. Byly to velmi hédonické příběhy. Po osmnácti letech je všechno jinak. „Po dvou manželstvích, bezpočetných vztazích a dvou letech osamělého bydlení dospěl Oskar ke zjištění, že všechny problémy soužití s partnerem lze překvapivě snadno aplikovat i na životní styl singl – tj. na vztah se sebou samým,“ začíná čtvrtá z povídek autorovy nejnovější knihy Bůh v renaultu.

Grafik Bedřich Vémola ji velmi střídmě upravil – žádný křiklavý přebal, jak to spisovatelův tradiční nakladatel Martin Pluháček/Reiner volil u Vieweghových publikací kdysi. Teď je tu nenápadná, v modrých přelévajících se odstínech pevná vazba. A Vémolovy minimalistické ilustrace uvnitř knihy oddělující jednotlivé povídky svým spojováním a protínáním tenkých čar, zhusta diagonál, upomínají například na některé práce výtvarníka Stanislava Kolíbala.

Michal Viewegh - Bůh v renaultu.

Michal Viewegh - Bůh v renaultu.


Stárnutí, sex a smrt

Na přední předsádce, tedy až uvnitř knihy, se nachází stručná anotace letošního souboru: „... přináší pestrou směsici pocitů a nálad spjatých jednotícím principem, jímž je empatie,“ stojí v odstavci vybízejícím ke čtení povídkového tuctu. „Mistr silné, mnohdy překvapivé pointy tentokrát nechává svou osvědčenou zbraň často oněmělou. Vzdává se toho, co je bezpečně efektní, ve prospěch toho, co je nebezpečně pravdivé,“ pokračuje redakční anotace.

Má v zásadě pravdu, i když tím současně nepřímo praví – nejspíš neúmyslně –, že předešlé Vieweghovy texty nejednou byly bezpečně efektní. Jenže tohle by případně mohla konstatovat spíše literární kritika než nakladatelská anotace, která zde nevhodně po užila reklamní dikci ve smyslu: to, co existovalo předtím, není tak dobré jako to, co držíte v ruce teď!

Oproti knihám z několika posledních let není v novém Vieweghově titulu tolik probírán jeho stav po přestálé chorobě krevního oběhu. Nemoc je v několika povídkách zmíněna, její psychofyzické důsledky rovněž, avšak všechno tohle už vypravěč nahlíží z odstupu a bez zjitřenosti prvního nárazu smrtelného ohrožení. Nikoliv náhodou autor zvolil pro všechna čísla knihy er-formu, která tu dojem pozorovatelského odstupu upevňuje.

Ve dvou textech Oskar ani nevystupuje. Ale bez ohledu na to či ono prostupují celým tím tuctem tři námětové, ale i tematické linie: stárnutí, sex a smrt. Úhrnem se to dá říci v jediném slově: čas. Čas, jenž odebírá síly, iluze, touhy. Oskar je unavený, zpomalený, ví v jistém smyslu více, ale i méně, než věděl kdykoliv předtím. Už se mu toho nechce moc dokazovat. Chce mít svůj klid, neposlouchat blbé řeči, snažit se dělat svoji práci a vést jakžtakž důstojnou existenci.

Když jsem před osmnácti lety recenzoval Povídky o manželství a o sexu, tvrdil jsem: „Bohužel Viewegh jako by se obával jít ‚dovnitř‘ postav – a tady musí být v prvé řadě řeč o Oskarovi samém –, aby se náhodou nedozvěděl něco neodvolatelného, aby fiktivní spisovatel mohl vyrazit na další lovnou pochůzku, při níž ženy jsou pouhým nástrojem úkoje, jen kusem masa k zahnání hladu. Hlavně aby Oskárka nic nebolelo a dobře se napapal a zasouložil si!“

Tak tenhle Oskar je dneska pryč. Oskar je plný bolesti. Ze světa, z druhých, ze sebe. V tomto základním pocitu Bůh v renaultu působí uceleně a usebraně, nikoliv jako náhodný povídkový sběr příležitostných kusů. Viewegh ze svého umění vyprávět nic neztratil, povídku napsat zkrátka umí a základem té dovednosti je schopnost vypravěčsky rychle vstoupit do situace, stavět ji a čechrat.

Spisovatel Michal Viewegh.
Spisovatel Michal Viewegh

Ať si čtenář poradí

Ale tak jako si nynější Oskar, padesátník, toho nepotřebuje příliš dokazovat, tak ani Michal Viewegh jako autor tady, zdá se mi, nemá potřebu tlačit ty povídky k oslnivosti, k „definitivní“ uzavřenosti (jejíž častou součástí je právě i ta anotací zmíněná pointa). Rozehranou situaci autor nejednou zaklapne, utne, skončí – něco na ten způsob, jako když sedíte se společností u stolu, bavíte se, ale vás to z nějakého důvodu najednou omrzí, tak se seberete, rychle se rozloučíte, utrousíte, že ještě něco máte, a jdete si za svým.

Negradované, na způsob fragmentárního výseku podané obyčejné situace jsou pochopitelně jedním z legitimních vyprávěcích povídkových postupů. Viewegh je však nenechá úplně holé a nahé – tedy ať si s nimi čtenář nějak poradí, ať si je dohraje v sobě dle svého ustrojení. Téměř vždy je dopoví: buď mírnou, rozuměj nešokující, pointou, nebo moralistním vyústěním, či zkrátka vyřčením smyslu té situace.

Michal Viewegh se v nové knížce vrátil na svůj „předchorobný“ autorský standard, už mu vlastně netřeba dělat žádné pardony a považovat Boha v renaultu za další „zápisky z nemoci“, za paradokumentární zprávu o autorově přežití. Čtvrtý povídkový svazek je vyrovnaný, mezi jednotlivými texty nejsou kvalitativní propady. Všechno to jsou povídky zručného fabulátora, u nichž – známe-li jeho předešlé dílo – nás nic nepřekvapí. Ano, tohle je zkrátka on, řeknete si.

Je-li základní vlastností nynějšího svazku střídmost, pak je možné ji aplikovat i při jeho hodnocení: jde o tucet textů, z nichž téměř každý jednotlivě by obstál jako slušná časopisecká povídka; pohromadě to pak složí komplexnější Oskarův obraz coby uondaného padesátníka. Ta kniha ani nezklame, ani nenadchne.

Michal Viewegh:
Bůh v renaultu

Ilustrace a grafická úprava: Bedřich Vémola

Druhé město – Martin Reiner, Brno 2017, 190 stran

  • 8Diskuse

Najdete na Lidovky.cz