ít Peřina měl vlastně úplně jednoduchý nápad (ale dostat ho, že?). Vzít zrzavého pejska a nechat ho jezdit v lokomotivě, ve staré „šu šu“. Pejsek, který hlídá železniční depo, prožívá drobná dobrodružství a potkává své psí druhy, ale hlavně hledá bílou fenku, která ho na začátku okouzlí, již ale páníček odveze velkým teréňákem se surfem na střeše, z jehož výfuku se skutečně kouří. Prostě taková domácí a tím pádem hravá loutková verze Disneyho Lady a Trampa. Tvůrci Michaela Homolová (režie), Robert Smolík (výprava) a Filip Homola (hudba) báječně odkoukali psí zvyky – od vzájemného očmuchávání, drbání se, vyžírání misek, štěkání za plotem až po vrčení a kňučení – a vytvořili dokonalý psí svět, v němž se pochopitelně lidskou řečí nemluví. Zazní jediné slovo – aport.
Spojit hafany s mašinkou, to je vážně geniální, protože mrňata zbožňují starou šu šu, zvlášť to, jak houká a sune se po kolejích, o zvířátkách ani nemluvě. Čtyři herci na obdélníkovém jevišti v komorním studiu divadla průběžně staví koleje a proměňují jejich polohu. Mašinka krouží, houká, přejíždí kolem závor a návěstí a přes výhybky. Její pohyb, to je hra sama pro sebe, vzrušující a stále poutající pozornost. Zrzavý hrdina na své pouti potkává plejádu psů, hromotluckého huňatého maxipsa, akrobatickou rodinku daklů – tátu, mámu a tři dětičky, schopné skákat do výšky, bílého cvičeného pudlíka, vlčáka motorkáře s harleyem. Loutky jsou dřevěné částečně se srstí, vodí se shora a každý hafík je jiný, Robert Smolík v nápadité výtvarné zkratce dokonale postihl charakteristiku příslušné rasy. Je tu také živá hudba (xylofon), rytmizující a oddělující jednotlivé eskapády. Zrzoun najde svou bílou krasavici, jeviště se nasvítí do romantického modrého oparu a oba pejsci spokojeně odjíždějí.
Nonverbální loutková inscenace pro mateřinku není úplně snadný žánr a postavit ji v tak čistém stylu a s takovou lehkostí a hravostí, to už vyžaduje pořádnou dávku invence. A tu Naivní divadlo prokazuje setrvale.
