RECENZE: Režisér Havelka v nové inscenaci dokazuje, že zlu vždy pomáhá strach

Havelka s dramaturgyní Martou Ljubkovou původně připravovali inscenaci v jevištní formě, se změnou podmínek se rozhodli pro online verzi, která vedle inscenace či, chcete-li, videozáznamu zachycujícího výpovědi zařazuje ještě konvolut dobových dokumentů a soubor svědectví řazených podle jmen. Poskytuje tak velký divácký komfort včetně toho, že elektronickou vstupenku lze užít třicet dní.

Masová vražda u Lověšic není příliš známá jistě i proto, že se komunistický režim ve spolupráci se StB a NKVD postaral o její zahlazování. V červnu 1945 se na tamním nádraží potkaly dva transporty, první přijížděl ze severních Čech a do svých domovů na Slovensku, hlavně do Dobšiné, se jím vraceli karpatští Němci, Slováci a Maďaři. Ti byli z nařízení státních orgánů za války evakuováni do Sudet. 

Ve druhém transportu z Prahy byli vojáci 17. pěšího pluku z Petržalky, kteří patřili k 1. československému armádnímu sboru a velel jim poručík Karol Pazúr. Vykonstruoval, že v transportu ze Sudet se ukrývají němečtí fašisté, kteří zabíjeli slovenské partyzány. Vyvedl z transportu 265 lidí, z nichž většina byly ženy a děti, ba i kojenci. Dal je postřílet na nedalekých Švédských šancích a místní obyvatele donutil ke kopání hrobů.

O motivacích Pazúra existuje několik teorií, není však od věci spatřovat za nimi příkazy NKVD, které se také postaralo, aby viníci nebyli potrestáni, i když Pazúr do vězení šel, ale po dvou letech ho Gottwald omilostnil. Pazúr také možná chtěl odvrátit pozornost od vlastní kolaborace.

Jiří Havelka využil rozsáhlý soubor protokolů z vyšetřování, svědectví zde podává 34 osob. Jsou to lidé z transportu, kteří přežili, vrazi, vojáci, z nichž někteří ještě oběti okrádali, obyvatelé Lověšic zatažení do masakru, místní činovníci i pozdější vyšetřovatelé. Režisér nejprve nechá zjevit všechny účastníky jako při videokonferenci, mluvící hlavy naskakují na obrazovku a představují se. Jednotliví aktéři pak devadesát minut v krátkých výstupech hovoří k divákům.

Tyto promluvy řazené po časové ose události se střídají a svědectví působí nesmírně depresivně, ať už je to záměrné zmrtvění výrazu, nepřehlédnutelná vnitřní tenze a také výtvarná stylizace, tváře působí zšedle a „naze“. Tajená nervozita se promítá do nekoordinovaných, sotva zaznamenatelných emočních hnutí, postavy si také pomáhají kouřením, jsou to výtečné študýrky, ukazující, jaký význam může mít i držení cigarety (třeba Filip Kaňkovský v roli Pazúrova spoluviníka).

Je to jedinečný kolektivní výkon, schopnost dodržení daného stylu je mimořádná. A to i přesto, že „mluvící hlavy“ samozřejmě po určité době působí monotónně a pozornost tudíž ochabuje, i když na druhé straně tato monotónnost a nekonečná únava všech má ve výpovědi svůj smysl.

Stále víc z defilé výpovědí vystupuje jasné téma, a tím je strach a lidské selhání a posléze neuvěřitelný alibismus. Je to patrné zejména v projevu aktérů, kteří nekonali a měli a možná mohli vraždění zabránit, například Saša Rašilov jako předseda tehdejšího MNV v Lověšicích Mikloš hekticky sám sebe přesvědčující, že nemohl nic udělat. 

K tomu pasují i hromadně pronášené věty, s nimiž se v závěru opět skládá „tabló“ svědků – „více nemám co podotknouti, nemám co dodati, víc o věci nevím...“ Zní jako marná snaha prožitou hrůzu vytěsnit stejně jako se z ní vyvinit. Havelka otevírá téma zla, které se v nečekané situaci prosadí náhle a nikdo mu není schopen čelit, ani lidé, kteří k němu nemají sklony a v normálních poměrech se chovají slušně. Bez těch by strůjce činu Pazúr, který sebevědomě prohlašuje, že se necítí vinen, nemohl uspět.