RECENZE: Roztomile líbezná. Emma má ambice, ale diváka nepřekvapí

Seriálů a filmů inspirovaných knihou z roku 1815 je už tucet, nejúspěšnější adaptací zůstává i po letošní premiéře ta z roku 1996, která proslavila Gwyneth Paltrowovou a získala Oscara za hudbu.

Dnešní Emma. se stále odehrává na začátku 19. století, na novou generaci, která se od 90. let zrodila a vyrostla, cílí především svým důrazem na barevnost a vtip. Nový úhel pohledu na oblíbený příběh o zmoudření jedné rozmazlené slečinky ovšem nepřináší. Pokud tečka v názvu měla reprezentovat přání natočit dokonalou a definitivní verzi, snaha nevyšla.

Poztrácené motivy

Emma. pochází od ženského tvůrčího týmu, scénář napsala Eleanor Cattonová, režie se chopila Autumn de Wildeová. Obě jsou ovšem známější díky jiným profesím a Emma. pro ně představuje filmový debut. Cattonová se proslavila jako spisovatelka a jako nejmladší člověk získala prestižní Bookerovu cenu za román Nebeská tělesa. Ten v posledních letech sama adaptovala do šestidílné minisérie, kterou v květnu začala vysílat BBC. Wildeová proslula jako hudební fotografka a režisérka videoklipů.

Ne že by kvůli tomu její celovečerní debut trpěl roztříštěností. Vyprávění drží pohromadě všudypřítomná hlavní hrdinka, rozdělení na roční období ho vhodně rytmizuje. Nevyrovnanost do snímku vnáší hlavně zacházení s několika vedlejšími postavami a několika vedlejšími motivy. V pitoreskní skupině charakterů ustoupili do pozadí, ke konci až příliš, Jane Fairfaxová a Frank Churchill, jejichž příběh tak nakonec spíš mate, než aby posiloval hlavní téma neschopnosti Emmy odhadnout pravé city a její pomalosti v odhalování pravých povah.

Doztracena nakonec vyznívá také počáteční upozorňování na škrobená společenská pravidla krotící vášně v několika scénách soustředících se na nepohodlnost dobové módy a na nahotu, kterou zakrývá. Aspoň že reakce služebnictva na chování panstva se v druhém plánu odehrávají až do konce. Nápad dát kostýmní romantické komedii společensko-kritický rámec není od věci, romány Austenové přežily právě i díky tomu, jak bryskně, duchaplně a nadčasově v nich dokázala autorka popsat lidskou přirozenost ve střetu s dobovými konvencemi. V této verzi ale jako kdyby svůj záměr tvůrkyně v polovině opustily, spolu s pokusem spojit Austenovou se screwballovou komedií. Ta postupně ustupuje romantickému melodramatu jedné dívky a mění se v uplakaný povzdech nad neobratností lidí v milostných záležitostech.

Vypadá a zní to půvabně

Emma. pak místo pobavení začne víc dojímat, na čemž má zásluhu především Johnny Flynn v roli pana Knightleyho, méně kazatelského, neomylného a více smyslného než obvykle, a Mia Gothová, která Emminu chudou přítelkyni Harriet, dříve pojímanou jako důvěřivou husu, obohatila o nenápadnou, nevinnou důstojnost. Samotná Emma v podání Anyi Taylor-Joyové, Američanky známé z hororu Čarodějnice, postrádá charisma okouzlující „včelí královny“, jak o Emmě zpívá Johnny Flynn v písni složené přímo pro film. Zbytek hudby, kombinující folk a sbory, která někdy až vtíravě komanduje komickou a poté romantickou náladu snímku, zkomponovali David Schweitzer a Isobel Waller-Bridgeová (seriál Potvora).

Audiovizuálně režisérka potvrdila své zkušenosti, nová filmová Emma. vypadá a zní půvabně. Živá hudební složka má za úkol vyvažovat elegantní dusivost kostýmů a domů, což se jí nejlépe vydaří ve vrcholné romantické scéně tance, v níž se pan Knightley zamiluje přímo před našima očima. Také v práci s herci se Wildeová osvědčila. I když některé z rolí (pana Eltona, slečnu Batesovou, pana Woodhouse) její stylizace tlačí směrem ke karikatuře, Josh O’Connor, Miranda Hartová či Bill Nighy se takové jednostrannosti vzpírají, a tak zaručují, aby Emmina morální lekce nepozbyla platnosti.

Obsazení je atraktivní a zdatné, schopné přilákat nové publikum. Jako inspirace k přečtení děl Austenové může tato adaptace sloužit stejně dobře jako jiné, i když postrádá rovnováhu té z roku 1996 či minisérie Slečna Emma z roku 2009, která těžila z dvojnásobného času. Nová verze je stále roztomile líbezná, i když ambice jejích autorek hladce spojit modernost s dobovostí, výrazně stylizovanou bláznivou komedii s uvolněnou dojemnou romantikou a žánrové stereotypy s jejich obměňováním dojde k méně uspokojivému konci než Emmina milostná tápání.