Hm jsou na české scéně zajímavým úkazem kapely v pravém slova smyslu kultovní. Přestože vlastně po celou dobu existence (už od roku 1994) hrají mainstreamové písničky, ke skutečnému mainstreamovému publiku nikdy nepronikli, jsou součástí alternativní scény. Když ale někde uspořádají koncert, vždycky mají nabito, což platí i pro hudební festivaly, kdy ke svému pódiu stahují fanoušky nejrůznějších žánrů.
Zakladateli kapely jsou dva multiinstrumentalisté, proslulí vlastně v jiných oborech, než je působení v Hm. Vystudovaný skladatel Marek Doubrava patří k vysoce respektovaným autorům scénické divadelní hudby a je také někdejším dlouhodobým kytaristou Tata Bojs. Viktor Ekrt je filmovým zvukařem, několikanásobným nominantem na ocenění Český lev a držitelem téhož ocenění za film Masaryk.
Dalším multiinstrumentalistou kapely, který v ní působí jako všestranný dechař (saxofony, klarinety, flétny, tuba), je Filip Nebřenský, působící jinak v několika projektech hrajících inteligentní písničky pro děti (Bombarďák, Pískomil se vrací) a také autor divadelní hudby. Nejčerstvějším členem souboru je pak bubeník Jaroslav Noga. K sestavě ještě dlužno dodat, že jí mimo jiné prošli také bubeník Milan Cais z Tata Bojs nebo frontman rapových WWW Ondřej Anděra. Suma sumárum, vlastně „all stars team“ z pohledu hned několika žánrů.
Skupina Hm byla od svých počátků známá hlavně tím, že zhudebňovala českou poezii. Ovšem žádné undergroundové básníky, naopak, ryzí klasiku, místy vysloveně čítankovou: Jaroslava Seiferta, Josefa Kainara, Jana Nerudu, Fráňu Šrámka, Antonína Sovu, Jiřího Wolkera, Jiřího Ortena, Františka Gellnera, Ivana Blatného nebo Františka Hrubína. A zhudebňovala je s citem pro poezii na české hudební scéně srovnatelným jen s málokým – byť jde o jiný žánr, klidně lze Hm stavět naroveň veličinám kalibru Vladimíra Mišíka.
Nadhled a sebeironie
V posledních letech ale do repertoáru Hm začala přibývat autorská textová tvorba, zejména z dílny Marka Doubravy. V tak vysokém poměru nad převzatou poezií, jak se prezentuje na novém albu Nevadí, ale ještě nikdy nepřevažovala.
Doubrava napsal osm z dvanácti písní, a album tak vlastně poprvé není výběrem jednotlivých, víceméně nesouvisejících písniček, nýbrž ucelenou autorskou výpovědí. Což neznamená, že by šlo o monotematický celek, album sceluje jednotný rukopis a nálada, v níž se melancholie prolíná s notnou dávkou (sebe)ironie. A také odvaha pojmenovat stavy, jež si většina lidí uzavírá v sobě.
Tento dokonale vyvážený mix je jedním z hlavních pozitiv alba. Jeho mikropříběhy vyprávějí dospělí muži se zkušenostmi odpovídajícími věku, kteří ale ještě nerezignovali a neztratili ideály ani mladistvý pohled na svět. Jen jsou poněkud skeptičtější nejen vůči okolí, ale i vůči vlastní existenci. A vlastně i vyrovnaní. Ostatně, název alba Nevadí sama kapela vysvětluje jako „čtyřicátnické slovo obsahující smíření, kompromis, rezignaci i nadhled“.
Promyšlené detaily
Hodně z toho, co bylo řečeno o textech, platí přeneseně i o hudbě. Někomu to může připadat nadnesené, ale Hm vlastně pracují jako Beatles ve svém vrcholném období (přičemž „jejich Georgem Martinem“ je Ondřej Ježek, stálý producent celé diskografie kapely).
Neboli: písničky, které na první poslech mohou působit jako jednoduché popěvky, mají dokonale, takt po taktu promyšlená „střeva“ jak po skladatelské, tak aranžérské a instrumentační stránce. Ostatně některé pasáže, třeba aranžmá fléten připomínající stařičký elektronický nástroj melotron, přímo k Beatles odkazují. A stylová barvitost, prokomponovanost celku Nevadí připomíná – zůstaneme-li u připodobnění k liverpoolské čtveřici – takzvané Bílé album.
Hm dokonale vyřešili problém, jak do vlastně velice průzračného a uchu lahodícího, de facto písničkářského soundu doslova napěchovat obrovské množství invenční hudby. Samozřejmě jim k tomu přispívají studiové možnosti, na pódiu budou mnohé z těchto písní znít trochu jinak. Tam je ale zase vyváží charisma muzikantů a atmosféra živého provedení. Tedy něco, co už Beatles s písničkami ze svého Bílého alba nestihli...
