5. listopadu 2017 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Tři hry v jednom. Pitínský se nachází v obležení hned tří žen

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Triptych, část Matka. Tereza Marečková s Milanem Holendou. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Triptych, část Matka. Tereza Marečková s Milanem Holendou. | foto: Husa na provázku

BRNO Divadlo Husa na provázku spojilo tři hry v jednu l Prostor dostanou hrdinky z totality, demokracie i středověku

Tři rozdílné ženské osudy spojil ve své poslední inscenaci Triptych režisér Jan Antonín Pitínský. Zdánlivá nesourodost látek se v novince Divadla Husa na provázku nakonec vzepne do velkých obrazů a emocí. V trojici protikladných žánrů totiž vstupní groteska přejde do melodramatické romance, aby skončila až pateticky operním finále.

Pitínského nezvyklý inscenační tvar má i stejně neobvyklý název: Triptych (Matka. Služka. Panna.) aneb Jak dobře zahrát malého nácka. Vypisujeme jej proto, že se v něm skrývá jeden z možných diváckých klíčů k originální inscenaci. Jde o různé příběhy tria žen se zcela rozdílnými sociálními statusy a navrch ve zcela rozdílných historických dobách (totalita, rodící se demokracie a středověk). Přesto je ono titulkově vystrkované náckovství v celé inscenaci přítomno ponejvíce jaksi latentně. Ať už v podobě biskupa vyslýchajícího světici v závěrečné části, nebo nóbl rodiny nelidsky zacházející se svou služebnou, která své pány posléze zavraždí. A tak je nacismus ponejvíce a zbytečně doslovně zřejmý v závěru první části, kterou obstarává sociální drama Matka.

Hlavní hrdinka původní hry J .A. Pitínského, napsané roku 1987, i tady představuje vyšinutou ženu, která terorizuje a drtí své okolí. Režisér ji však ve zbytečně ilustrativním obraze nakonec is jejím milým Zobanem převleče do náckovské uniformy. Vše se odehrává na pozadí nespecifikovaného společenského převratu, respektive slovy hry „v pátém patře pavlačáku za okupace“. Zvrácená hrdinka tady hajluje, což v této sociální grotesce s mimořádným parodicky překrouceným jazykem představuje do jisté míry nelogickou a vlastně jedinou velkou pihu na kráse Pitínského inscenace.

Srážka, jaká se nevidí

Triptych má i tak jedinečnou divadelní kvalitu právě v neotřelé srážce zcela rozdílných textů i divadelních forem. Kouzelným paradoxem je, že žádná jeho část inscenovaná sama o sobě by jako regulérní celovečerní divadelní metráž dnes neobstála. Svoji Matku režisér totiž poškodil prvoplánovou vizuální doslovností (že je matka náckovský uzurpátor, leze jasně z textu), psychologické drama Dezsőa Kosztolányiho nazvané Anna Édesová o služce, kterou zneuctí panský synek, je vlastně červená knihovna a soudnička dohromady. Závěrečný monolog Jany z Arku podle filmu Roberta Bressona i autentických zápisů ze soudního procesu s Pannou orleánskou z roku 1431 je zase jen efektním vykoštěním mimořádného příběhu mimořádné historické postavy. Postaveny vedle sebe však dostávají tyto tři fragmenty jedinečné kouzlo i význam.

Pitínský první část (dedikovanou mistrovi brechtiád a režisérovi Aloisi Hajdovi) inscenuje jako chytrou ukázku epického divadla. Vše je natěsnáno na maličkém vystrčeném pódiu, zcizující momenty tady svými komentáři obstarává sám Bertolt Brecht, pronášející scénické poznámky či ironicky myšlené postřehy Pitínského, hraje se tady nepsychologicky a v neiluzivně přefouklé stylizaci.

Nečekaná rakvičkárna

Ve druhé části se výtečná scéna Petra B. Nováka (zdařilé jsou i kostýmy Terezy Hrzánové a Romany Redlové) otevírá do podoby rozlehlého měšťanského salonu. Stejně tak se odemyká herectví do jemně psychologizovaných valérů na jednom místě přerušeném stylizací mladého páru služky a kominíčka do loutkové rakvičkárny.

Nu a na závěr se zdařilá scénografie jakoby rozlije až k zadnímu horizontu technického jeviště. Svatý Michael dokonce obchází lávky u stropu a zapaluje na nich svíce. I tady – na nebesích velkého sálu – se vystupuje. A také herectví Růženy Dvořákové jako vyslýchané a svým úkolem poblouzněné mučednice je už jemně tkáno zevnitř, aby se tento oduševnělý projev prolomil nakonec do opravdu mistrně a suverénně, až punkově zazpívaného hitu ze šedesátek House of the Rising Sun od kapely The Animals. V této strhující interpretaci se song stává mistrnou i emoční korunou večera, v němž Pitínský opět dokázal, že nepatří do starého železa a že je režisérem nezvyklé obrazové i myšlenkové imaginace.

V duchu výše řečeného hrají také tři hlavní ženské role Ivana Hloužková, Tereza Marečková a Růžena Dvořáková. Všechny tři dávají Pitínského kusu v duchu rozdílných hereckých přístupů ono kýžené napětí. Marečková a Dvořáková jsou navrch neskutečně muzikální, což se odráží také jako významný valér v jejich projevu. Obě jsou bez nadsázky hvězdami zajímavého večera. Diváka nutí Pitínský tímto řazením Triptychu přemýšlet, znejišťuje ho latentní otázkou, co výsledkem myslí. A dojít může k zajímavým závěrům. Jde o trojici podob ženy: první, poznamenané mateřstvím, dále dívky, která nevinnost ztratí, a mladé ženy, která si panenství uchová až do svého mučednického konce? Nebo jsou ostatní dva příběhy originálním variováním ženských postav ze hry Matka, tedy opakovaně znásilňované služky Bětuše a tělesnosti se bránící a nakonec drsně umučené Anděly, kterou si chce namluvit matčin syn Antonín?

Pitínského Triptych není jalově animovaným, vše dopovídajícím divadlem. Odpovědi zůstanou jen a jen na vás…

Brecht, Bresson, Kosztolányi, Pitínský: Triptych (Matka. Služka. Panna.) aneb Jak dobře zahrát malého nácka

Režie: J. A. Pitínský

Dramaturgie: Simona Petrů

Scéna: Petr B. Novák

Kostýmy: Tereza Hrzánová, Romana Redlová

Divadlo Husa na provázku, Brno, premiéra 13. října

Luboš Mareček, divadelní kritik
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz