10. dubna 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Věra Čáslavská se i v brněnské Redutě bije jako udatný samuraj

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Odzbrojující pokora. Gabriela Štefanová (vlevo) v titulní roli, vpravo Isabela... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Odzbrojující pokora. Gabriela Štefanová (vlevo) v titulní roli, vpravo Isabela... | foto: ND BRNO

BRNO Inscenaci Věra inspirovanou osudem a životními zvraty slavné sportovní gymnastky Věry Čáslavské uvedli v brněnské Redutě. Původní hru s názvem Věra napsala na objednávku činohry Národního divadla Brno Simona Petrů. Melodramatický výsledek ukázal limity režie Terezy Karpianus i scénáře.

Simona Petrů podle vlastních slov nechtěla stvořit Čáslavské divadelní životopis, týmu nešlo ani o dokumentární divadlo. Přesto hra na důležitých životních zvratech nedostižné sportovkyně staví, i když se hraje také univerzální příběh o odvaze a překonávání překážek všeho druhu.

Zbytečné filozofování

Simona Petrů využila celoživotní fascinace Čáslavské zemí vycházejícího slunce, a proto v jednom plánu svojí hry líčí příběh Věry jako cestu samurajského bojovníka. Houževnatost, bojovnost, sebeovládání a nezdolné úsilí Čáslavskou spojovalo s vlastnostmi a ctnostmi samurajů. Slavná sportovkyně zůstala s Japonskem propojená po celý svůj život. V 1964, kdy na olympiádě v Tokiu vybojovala své první tři zlaté olympijské medaile, se jako jediná žena na světě stala majitelkou pravého samurajského meče ze 17. století, který jí právě za bojovnost v soutěži věnoval jeden z jejích japonských obdivovatelů. Později navrch získala vysoké japonské vyznamenání Řád vycházejícího slunce. Po listopadu 1989 prožila rodinnou tragédii, když její syn v potyčce těžce zranil svého otce, olympionika Josefa Odložila a bývalého muže Čáslavské, který později zraněním podlehl. Trvalo dlouho, než se Čáslavská vrátila do veřejného života. Svého času nejobdivovanější žena planety předloni zemřela na rakovinu slinivky.

Věra (Gabriela Štefanová j. h.) je sama, ale odhodlaná. Inscenace Věra (2018). Režie: Tereza Karpianus.
Skupina českých atletů. Inscenace Věra (2018). Režie: Tereza Karpianus.

Snaha zachytit i povyprávět všechny dramatické dějinné i osobní zvraty Čáslavské, a ještě podat život této národní bojovnice jako metaforu udatného samuraje představuje skutečně velké sousto. Devadesátiminutová inscenace tak ve finále osciluje mezi faktografickým pásmem a možná občas až zbytečně filozofující podívanou, která cituje samurajský kodex bušidó.

Simona Petrů se snaží s rostoucí popisnou fragmentárností a v lineárním sledu zastavit u všech kardinálních okamžiků Věřina života. Velké dějiny se tady mísí s individuálními vítězstvími i prohrami, aby vše posléze vyvrcholilo sentimentálním či až patetickým vyústěním, v němž se hlavní hrdinka do klinkání zvonkohry „očistně a smířlivě“ přiznává, že by si znovu vzala Josefa Odložila, a její poslední monolog je kontaminovaný velkými samurajskými pravdami. Vše to ve finále působí melancholicky či pateticky a paradoxně to dramatickou hodnotu inscenace a odkaz života Čáslavské zamlžuje.

Režisérka Tereza Karpianus vše rozehrává jako rychle běžící kaleidoskop (nadějná gymnastka se setkává se svým vzorem Evou Bosákovou, která nakonec nejen na ni donášela; setkání s olympionikem Odložilem, výjezd do Tokia 1964…).

Pásmo výjevů ze života a patos v závěru

Díky naznačené povaze scénáře se však z devadesátiminutové inscenace stává ve druhé půli spíše jen jakési pásmo výjevů ze života Čáslavské. Samozřejmě ve hře o gymnastce nelze přeskočit její sportovní výkony. Inscenátoři naštěstí nepoužijí jediný reálný záznam. I přes jisté metaforické banality, například prezident Svoboda si na znamení nevinnosti omyje ruce, členové sportovního svazu Rudá hvězda mají okuláry v této barvě a tvaru a Odložilovo pijanství symbolizuje rozhazování vršků od piva, je v zajímavé pohybové etudě ztvárněno tokijské vystoupení na bradlech. Kvartet herců v rozfázovaném zpomalení protagonistce přidržuje dvě tyče. Fenomenální vítězství z Mexika roku 1968 (čtyři zlaté medaile!) je zase zobrazeno jako samurajský boj se sovětskou závodnicí.

Navzdory vzletnosti promluv a patosu v závěru je na Gabriele Štefanové v hlavní roli vidět odzbrojující pokora, s níž svoji Čáslavskou modeluje. Je to soustředěný výkon, který ale naráží na ilustrativnost některých scén i dialogů. Štefanová naštěstí Čáslavskou nijak neimituje, i když se o to zčásti paradoxně pokouší kostýmní výtvarnice Zuzana Mazáčová. Herečce vymyslela typický blond drdol účesu a navrhla také repliky dobových olympijských dresů a teplákových souprav.

Scéna Jana Toboly staví na jeviště náznak tělocvičny s velkými písmeny ČSSR na zemi a galerií prezidentů, jejichž tváře se v trhacím kalendáři mění. Jen velká postava Karla Gotta (navzdory všem režimům a vládám) má po odtržení stále stejnou tvář.

Nová původní hra Věra je bezesporu zajímavým autorským pokusem iniciovaným činohrou Národního divadla Brno. Neskutečné sportovní výkony Čáslavské, ale i její nebývalá názorová pevnost a vlastenecká integrita jsou hodnoty, o kterých je přímo nutné psát hry a dělat divadlo. Jen je pro toto vše velmi obtížné najít ve scénáři i na jevišti správnou a fungující míru.

SIMONA PETRŮ: VĚRA

Režie: Tereza Karpianus

Scéna: Jan Tobola

Kostýmy: Zuzana Mazáčová

Hudba: David Smečka

Národní divadlo Brno,

premiéra 2. 3.

Luboš Mareček, divadelní publicista
  • 0Diskuse




Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!