RECENZE: Vetřelec: Covenant. Přešlechtěné monstrum neví, čí je

Snaha Ridleyho Scotta oživit fenomén Vetřelce se začala naplňovat před pěti lety snímkem Prometheus, umístěným do roku 2094: tehdy se archeologická expedice vydala na planetu ve vzdáleném vesmíru. Výzkumníci letěli nalézt civilizaci, která podle všeho stvořila pozemské lidstvo, a našli nepříjemné důkazy o tom, že ona civilizace se chystala svůj výtvor zase vyhubit. Při té příležitosti se výprava setkala s agresivní formou života, která sice nebyla přesně taková jako v původním Vetřelci, ale apetit měla podobný, takže utéct v mimozemské vesmírné lodi se nakonec podařilo jen archeoložce Elisabeth Shawové a umělému člověku (či spíš nadčlověku) Davidovi.

Zabíjení jako rutina

V novém snímku se po dalších deseti letech (a osmnáct let před prvním dobrodružstvím důstojnice Ripleyové) do kosmu vydává kolonizační plavidlo Covenant, plné lidských embryí a osadníků odhodlaných osídlit jistou vzdálenou planetu. Bohužel, zatímco osazenstvo lodi sladce hibernuje, dojde k nehodě a posádka musí původní plán přehodnotit. Jako na zavolanou se nedaleko objeví dosud skrytá planeta, která se pro osídlení jeví ještě vhodněji než původní cíl plavby.

Zdecimovaná posádka okamžitě na planetu učiní výsadek a ,snad aby to měl zabijácký šampion ještě jednodušší než kdy jindy, neoblékne si přitom ani skafandry. Může to dopadnout dobře? Sotva.

RECENZE: Zdzisław Beksiński a jeho běsi ve varšavském paneláku

Ještě než obligátní masakr dostoupí vrcholu, vyjdou najevo některé relativně zajímavé skutečnosti. Nezanedbatelnou roli přitom hraje nová verze umělého člověka jménem Walter, který sice jako by z oka vypadl svému předchůdci Davidovi (také je oba hraje Michael Fassbender), povahově je ovšem dost jiný: jeho lidští tvůrci jej zbavili nezdravého obdivu k dokonalosti a pokušení tvořit, což byly věci, které Davida zbytečně rozrušovaly a, jak se ukáže, dokázaly natropit pěknou paseku.

Ridley Scott ve snímku Covenant pokračuje ve svým způsobem obdivuhodném úsilí rozšířit někdejší zdařilou lekačku o filozofický rozměr. Už od Promethea se do příběhu urputně prosazuje téma náboženské víry a především duality stvořitele a toho, co stvořil. Jaké to je, když je výtvor dokonalejší než stvořitel? Má tvůrce zodpovědnost za to, co posléze stvoří jeho výtvor?

Není pochyb, že sám Ridley Scott takové otázky dost řeší právě i ve vztahu k původnímu Vetřelci, jehož někdejší pokračování přenechal jiným režisérům. Jenomže ne všichni musejí posedlost tímto tématem sdílet. Nakonec čistě z hlediska vyvolané hrůzy je mnohem účinnější neznámé zlo z hlubin vesmíru, které se jen v děsivých letmých náznacích objevilo ve Vetřelci z roku 1979, než detailně předvedený netvor s doloženým rodokmenem, který požírá posádku Covenantu. O tradiční řádění gigerovské obludy zjevně nechtěl Ridley Scott publikum připravit, ale z předvedených jatek se už nadobro ztratil moment překvapení: možná je to i záměr, ukázat různé projevy vetřelcova zabijáckého instinktu jako jednu velkou rutinu...

Plánovaná trilogie samozřejmě míří k jakémusi více či méně ne otřelému odhalení, ale po druhém filmu už je velmi pravděpodobné, že výsledná informace bude překombinované dovysvětlení, o které vlastně nikdo zase tak moc nestál.