22. prosince 2018 10:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Z některých Dylanových písní jsem nemohla usnout, říká písničkářova překladatelka

Gita Zbavitelová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Gita Zbavitelová | foto:  Petr Kozlík, MAFRA

Krásný dárek pro všechny fanoušky Boba Dylana připravilo nakladatelství Argo. Těsně před Vánocemi vydalo trojsvazkovou knihu The Lyrics / Texty 1961–2012, obsahující v zrcadlové podobě texty všech Dylanových písní v originální verzi a v českém překladu. Jeho autorkou je Gita Zbavitelová. Je to bez nadsázky její životní dílo.

Vzpomínáte si, kdy jste Boba Dylana slyšela poprvé? A uvědomila jste si hned jeho výjimečnost?
No samozřejmě. Bylo to v roce 1966, bylo mi dvanáct let. Jiří Černý pustil ve svém rozhlasovém pořadu Houpačka Dylanovu I Want You, mně zajiskřily oči a byla jsem zaháčkovaná. Od té doby jsem se pídila, kde bych sehnala nějaké jeho další písničky. Dostala jsem se k nim až asi o rok později, v sedmé třídě, kdy jsem zjistila, že starší bratr mojí spolužačky pracuje v rozhlase a má přístup k různým nahrávkám. Když jsem mu poslala pásek, tehdy samozřejmě ten velký, na kotoučový magnetofon, byl ochoten mi na něj Dylana nahrát. Bylo toho docela dost, od těch nejstarších písniček až po věci z tehdy posledního alba Blonde On Blonde. Chudáci moji rodiče, kteří pak den co den museli tenhle jediný pásek poslouchat…

Další Dylanova alba se už k vám dostávala v reálném čase jejich postupného vycházení?
Bývalá studentka mého tatínka se hned po srpnu 1968 vdala do Anglie. Protože tam byla legálně, mohla sem jezdit, a ptala se tatínka, co mu má vozit. No a on řekl, že Dylanovy desky pro mě. Pak mi je skutečně léta velmi svědomitě vozila. To jsem byla královna, protože to tedy nikdo neměl.

Gita Zbavitelová

- Narodila se v roce 1954, jejím otcem byl nejvýznamnější český indolog Dušan Zbavitel

- Po maturitě na gymnáziu nebyla z politických důvodů několikrát přijata na FF UK

- Působila jako tlumočnice a překladatelka na volné noze. Od roku 1989 externě pracovala pro agenturu Reuters, o deset let později začala spolupracovat s Rádiem Svobodná Evropa; nyní je externí redaktorkou Českého rozhlasu, zabývá se zejména zahraniční politikou

- z angličtiny přeložila např. knihy Grahama Greenea, Fredericka Forsytha, Agathy Christie nebo Isaaka Bashevise Singera


Byla jste členkou nějaké party Dylanových fanoušků?
Ne, já byla spíš solitér. A taky malá holka, v osmašedesátém mi bylo čtrnáct. Neznala jsem nikoho, kdo by měl Dylana rád. Takže jsem sama poslouchala pořady Jiřího Černého, a taky Radio Luxembourg, většinou v noci pod peřinou, aby maminka nevěděla. Tam jsem vždycky slyšela jeho nové písničky poprvé, protože je pouštěli hned, jakmile vydal novou desku. Pamatuji si třeba, že když vyšla Nashville Skyline, poprvé jsem tam slyšela písničku I Threw It All Away – a pak jsem z toho celou noc nemohla usnout.

To už jste se učila anglicky?
Už asi od deseti let, to byla u nás doma povinnost.

A dělaly s vámi už tehdy něco Dylanovy texty?
Vůbec ne. Ony hlavně nebyly k dispozici, tiskem nikde nevycházely. Začalo mě to bavit čistě jako muzika, vůbec jsem nevěděla, o čem zpívá. Nebylo mu ostatně vůbec rozumět, zvláště ne ze strany dítěte, které se učí anglicky jen doma a v životě nevidělo živého Američana.

A kdy jste si tedy uvědomila, co vlastně Dylan po textové stránce znamená?
Tatínka odevšad po srpnu 1968 vyhodili, já udělala pět marných pokusů dostat se na vysokou školu, což se nepodařilo, a v devatenácti jsem začala tlumočit. Většinou jsem pracovala pro nějaké kulturní osobnosti, které sem na přijížděly na krátkodobé pobyty. Jeden můj kolega měl úžasnou možnost tlumočit Christopheru Ricksovi. To je dnes slavný dylanolog, tehdy jím ale ještě nebyl, byl to profesor z Cambridge a odborník na Williama Shakespeara a Johna Donnea. No a tenhle kamarád mě vzal s sebou na recepci s Ricksem a českými anglisty a já se tam s Ricksem nad pudingem seznámila. Byl strašně znuděný, protože kolem něj kroužili odborníci na Shakespeara z pražské Filozofické fakulty a jemu to lezlo na nervy. Když takhle v jednu chvíli zaslechl jméno Shakespeare, zamumlal „Shakespeare, he´s in the alley“, což je citát z Dylanovy písničky Stuck Inside of Mobile With the Memphis Blues Again. Když jsem to zaslechla, pokračovala jsem v textu: „with his pointed shoes and his bells...“ Ricks se celý rozzářil, že našel spřízněnou duši, začali jsme se o Dylanovi bavit, a on tehdy řekl, že Dylan je největší současný světový básník. Tehdy jsem si uvědomila, že to už něco musí být, když tohle říká světově proslulý shakespearolog. To se odehrálo někdy v roce 1978, 1979. Pak jsme si ještě dlouho psali. Taky mi posílal – jeho vlastní rukou přepsané – některé Dylanovy texty, vždycky z nových desek.

Kterou Dylanovu písničku jste přeložila celou jako první?
Asi I Want You. Ale jen pro sebe, vlastně jsem se na tom učila slovíčka. On má Dylan hodně těžkou angličtinu a používá slova, která se běžně neříkají. Takže když jsem je vytáhla při tlumočení, cizinci se dost divili, proč používám tak archaické výrazy.

Kdy jste ho viděla poprvé naživo?
To byl památný zájezd, jela jsem s hudebními publicisty Vojtěchem Lindaurem, Petrem Dorůžkou a Janem Rejžkem do východního Berlína. Myslím, že to byl rok 1987. A bylo to naprosto úžasné. Němci byli sice dost agresivní, my jsme se tlačili v kotli, bála jsem se, že mě zabijou, ale stejně jsem si ho moc užila. Docela zblízka.

Dylanova tvorba se hodně měnila. Máte některá jeho tvůrčí období obzvláště ráda? A naopak, jsou taková, která vás tolik nebavila?
Nejradši mám asi to první období, to je jako první láska, k těm písničkám se vracím pořád. Byla jsem trochu v rozpacích z alba John Wesley Harding, protože na něm Dylan začal najednou tak nějak divně zpívat. Ale zvykla jsem si. Stejný případ byla i deska Nashville Skyline. Pak se mi hrozně nelíbila deska Self Portrait. A nelíbí se mi ani současné „sinatrovské“ období.

Jak si to vysvětlujete, že Dylan poslední tři alba, dohromady pět nosičů, věnoval právě starým šlágrům, které většinou proslavil Frank Sinatra?
Já myslím, že Sinatra je tak specifická součást americké kultury, že pro ně znamená něco úplně jiného než pro nás. Ale je to Dylanova věc, já to neřeším. Asi ho to nějak oslovuje a po svém to interpretuje. Napadá mě, že je to vlastně podobné jako s mým překládáním Dylanových textů. Taky je to můj pohled, můj názor na to, jak by to mohlo být, vůbec netvrdím, že to tak je. Protože nikdo neví, o čem Dylan zpívá, to ví jenom on sám. Svoje verze nikomu nevnucuji, každý má právo to cítit po svém.

Bylo těžké k tomuhle překladatelskému úkolu najít takovýto až „buddhistický“ přístup?
Já ho měla vždycky. Jeho písničky prostě nejsou žádné „I love you – you love me“. Navíc má dokonalé vnitřní rýmy, má dokonalou rytmiku textů. Myslím, že jediný, kdo to i v těchto rovinách u nás přeložil skvěle, je Robert Křesťan na desku Druhé trávy Dylanovky. Ale jinak všechny rýmované překlady, které tady vyšly, byly nedokonalé. Většinou z toho buď utekl smysl, nebo vnitřní rýmy a frázování, a hlavně z toho zmizely ty různé parafráze a biblická podobenství. Mnohá z nich jsem tam ani já nikdy dřív neviděla. Až když jsem pracovala na překladech pro první vydání sebraných Dylanových textů v nakladatelství Kalich v roce 2007, upozornil mě na ně nakladatel a velký dylanolog Michal Plzák, který zná Bibli nazpaměť. V tom mi otevřel oči. I můj překlad je samozřejmě nedokonalý, protože nerýmuje, ale podle mě se Dylan se vším všudy dokonale přeložit nedá, proto jsem zvolila variantu co možná nejpřesnějšího překladu, ale bez rýmů.

Dylan používá ovšem i řadu dalších literárních a popkulturních odkazů. Je těžké je dohledat?
No samozřejmě. V tomto ohledu mě toho Dylan vlastně spoustu naučil. Když jsem byla ještě malá, našla jsem u Dylana třeba nějakou narážku na Ginsberga. Nevěděla jsem, kdo to je, tak jsem šla za tátou, jestli nějakého Ginsberga nezná, a on sáhl do knihovny: „Tady ti ho vyndám.“ Protože měl v knihovně kompletní časopis Světová literatura, kde Ginsbergovy básně vyšly. Pak zase přišla narážka na Williama Blakea, a já opět: „Tati, znáš nějakého Blakea?“ A situace se opakovala. Ale já samozřejmě ani dnes nejsem sama schopna v tom množství všechny ty odkazy rozpoznat, a proto jsem měla při překládání dva skvělé poradce, zmíněného Michala Plzáka a Jakuba Guziura. Bez nich by mi spousta věcí unikla.

Dá se říct, kolik času celkem trvá, přeložit kompletního Boba Dylana?
To nejde, protože se ta práce vlastně táhla léta. Nejprve jsme pracovali na prvním vydání pro Kalich. Tam jsem původně měla být jen jazykovou poradkyní a nakonec se stalo, že jsem přeložila asi dvě třetiny knihy. Ale bránila jsem se tomu, vůbec jsem to nechtěla dělat, protože jsem věděla, že každý, kdo se pokouší Dylana překládat, vstupuje na strašně tenký led. Nakonec to dopadlo tak, že jsem musela například dvojalbum Basement Tapes přeložit za pouhých čtrnáct dní. A to je po textové stránce naprostá šílenost, protože ty písničky vznikly vlastně na mejdanu, všichni byli opilí, zhulení, plácali, co jim slina na jazyk přinesla, strašně se u toho bavili. A teď to překládejte! Takže to byla i z mé strany taková poměrně volná tvorba.
O pár let později vydával Volvox Globator výběr sta Dylanových textů, tam jsem překládala některé z těch, které jsem ještě hotové neměla, a předchozí překlady revidovala. No a dostávajícího vydání jsem musela dopřeložit všechny ostatní. Řekla bych, že dohromady to překládání trvalo přes dva roky.

Je potřeba si při překládání textů připomenout i celé písničky z nahrávek?
Ano, pořád jsem je při práci poslouchala. Ono se navíc v průběhu překládání ukázalo, že ve vydání originální knihy textů, na kterou teď byla práva, jsou jiné verze, než byly v tom minulém, a úplně jiné, než které Dylan zpívá. Takže bylo potřeba srovnávat. I když závazná byla vždycky ta verze, na jejíž překlad mělo nakladatelství Argo práva.

Často se akademicky diskutuje, zda lze obecně písňový text považovat za poezii. A tím pádem také Dylana za básníka. Co si o tom myslíte vy?
Já osobně si myslím, že Dylanovy texty básně jsou. A to z jednoduchého důvodu: fungují i bez hudby, při pouhém čtení. Což ale pro většinu písňových textů neplatí.

Máte nějaké vysvětlení pro Dylanovo podivné přijetí-nepřijetí Nobelovy ceny za literaturu?
On je plachý. Naprosto ho chápu, taky jsem plachá. Prostě nemá rád veřejná vystoupení tohoto druhu. Akorát od Obamy si nechal dát vyznamenání, ale z fotek z ceremoniálu je docela vidět, co si o tom asi myslel. Takže je třeba ho respektovat. Nakonec to nevydržel a k Nobelově ceně napsal alespoň krásnou řeč. Moc jsem stála o to, aby v té knize textů taky byla, ale kvůli autorským právům to bohužel nešlo. Tak jsem z ní chtěla použít aspoň jednu větu jako motto: „Důležité je pouze to, jestli na vás píseň zapůsobí. Nemusíte vědět, co znamená.“ Myslím, že by si člověk měl nejprve přečíst tuhle větu a podle ní pak přistupovat k celé knize. Ale ani ta bohužel použít nešla.

O Dylanovi toho hodně víte. Že ho máte ráda jako umělce je samozřejmé, ale je vám sympatický i jako člověk?
Ano, opravdu mám pro něj slabost. Ale asi je to morous, řekla bych, že se nerad seznamuje s novými lidmi. K těm, které zná delší dobu, se asi chová hezky, ale sblížit se s ním je nejspíš velmi nesnadné. Ostatně, když za ním šel po jeho prvním koncertě v Československu Václav Havel, prý to bylo velmi rozpačité setkání. Já ho cítím jako blízkého člověka tím, jak ho dlouho a intenzivně poslouchám, ale kdybych se s ním osobně setkala, vlastně bych nevěděla, co říct. Taky by to byl trapas.

V dubnu příštího roku bude hned třikrát po sobě hrát Bob Dylan v pražské Lucerně. Chystáte se?
Samozřejmě, půjdu na jeden z těch koncertů, syn mi koupil k Vánocům lístek. A moc se těším. Už když jsme byli na posledním pražském v O2 Areně v roce 2014, říkali jsme si, že je to třeba naposledy, třeba už nepřijede. A teď si to budeme zase říkat. A až sem přijede příště, zase tam ráda půjdu, protože to třeba bude naposled.

Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky