9. března 2019 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Se mnou jsou vždy problémy, myslí si ilustrátor Chrudoš Valoušek

Ilustrátor Chrudoš Valoušek. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ilustrátor Chrudoš Valoušek. | foto:  Dan Materna, MAFRA

PRAHA| Kam se vrtne, tam sbírá ceny. Přestože je ilustrátor Chrudoš Valoušek svým způsobem samorost, jeho Panáček, pecka, švestka, poleno a zase panáček získal po Nejkrásnější české knize a italském ocenění BolognaRagazzi Awards také nominaci na Ceny Czech Grand Design. Přitom, jak sám říká, k linorytu stačí jen kousek lina a kapesní nůž.

LN: Vaše knížka dostává jedno ocenění za druhým. Čekal jste takový úspěch?

Po pravdě nečekal, ale už dopředu si musíte být sám sebou jistý, když jdete do podobně náročné a nákladné zakázky. Velký díl úspěchu náleží spisovateli Vojtěchu Maškovi, jehož text Panáčka je nesmírně vtipný, zábavný a místy až surreálný. Notabene v dnešní době, kdy se autoři dětské literatury dají spočítat na prstech jedné ruky. Doba Macourků a jim podobných spisovatelů je nenávratně pryč. Proto je potřeba Maška ctít a opečovávat si ho.

Chrudoš Valoušek - ilustrace knihy Panáček.
Ilustrátor Chrudoš Valoušek.

LN: Mašek nedávno posbíral také několik komiksových cen Muriel. Jak jste se dali dohromady?

Celá kniha vznikla na základě představy nakladatele Juraje Horvátha z Baobabu, který si vzal do hlavy, že pojede do Itálie a tam nakoupí autorská práva na původního Pinocchia. Dva roky jsem pak žil v představě, že budu ilustrovat klasický Collodiho příběh se vším všudy. Čili jsem obíhal antikvariáty a sháněl stará vydání Pinocchia od Zmatlíkové a podobně. Zajímavé také je, jak se v průběhu let překládal – jednou se o něm psalo jako o oříšku, jindy jako o panáčkovi. Ale stále to byly modifikace starého příběhu, který nakonec proslavilo studio Disney.

LN: Jak to bylo dál?

Autorská práva se nakonec nepodařilo získat, proto se Juraj rozhodl vydat trošku jinou cestou. Když nemůže být původní Pinocchio, tak si jednoduše nechá panáčka napsat znovu. A v tu chvíli kápl na Vojtěcha, což byla velice šťastná trefa. Dali jsme si s ním schůzku příznačně v restauraci U Libušky, načež se v jeho počítači začaly hned objevovat první náznaky kapitol.

LN: Co všechno Mašek použil z Pinocchia a které nápady naopak pocházejí z jeho hlavy?

Maškův příběh není tak temný, trošku ho rozsvítil. Collodiho Pinocchio je přeci jenom depresivnější – jen si vezměte postavu rybáře nebo finále v břiše ryby. Vojtěch příběh pojednal jako hříčku, jako lehkou, slovní, vtipnou až místy nereálnou anekdotu.

LN: Narazil jste během práce na nějaký ilustrátorský oříšek?

Horváth s Maškem už dopředu věděli, že se mnou budou problémy. Jakmile chytnu text do ruky, začnu si vymýšlet. V knize se třeba na jednom místě má Panáček setkat s kocourem. Sám jsem si pak domyslel, že se potkají v horách na Pradědu. Umístil jsem je až na samotný vrchol, na Petrovy kameny, kam jsem jezdil jako dítě na výlety. Panáček jde nic netuše krajinou a kocour se tam vyhřívá na kamenech, div že na něj neskočí.

LN: Dopisoval pak Mašek do textu i nějaké podrobnosti podle vašich ilustrací?

Myslím, že ne, leda, že by to tam dodal nakladatel. Víte, každá kniha je kolektivní dílo. Je hezké, že moje ilustrace ocenili v Boloni, ale kniha také dostala cenu za polygrafické zpracování na Nejkrásnější knize roku, což je velký úspěch tiskárny v Českém Těšíně i mých tiskařů, kteří mi s ilustracemi pomáhali. Grafik Jan Čumlivski třeba zdigitalizoval několik mých písem, aby z nich vybral dva nejpříhodnější typy. A samozřejmě se nesmí zapomenout na iniciační osobu Juraje Horvátha a jeho ženu Terezu, ani na autora textu Vojtěcha Maška.

LN: Kniha je svérázná i rukodělným fontem, kterým je vysázená. Co je to za písmo?

Jde o moje písmo nazvané Swallo & Vranklin pojmenované podle mé přezdívky Swaloušek, Chlupoš Swaloušek. I tady jde o týmovou práci. V nakladatelské branži se pořád mluví o všem, co nejde a není možné, ale v případě téhle knížky to byl přesný opak. A nejrůznější ceny nám teď dávají za pravdu.

LN: Dlouhá léta se věnujete linorytu. Čím vás zaujal?

Je to taková moje úchylka a handicap z dětství. Prošel jsem systémem všech možných Lidových škol umění, kde mě soudružky učitelky vedly k rukodělné činnosti. Ale pozor, linoryt se těšil pozornosti už mnohem dříve – například Minerva a podobné dívčí školy pořádaly kurzy dřevořezu a dřevorytu. Je to tradice z dob Rakouska-Uherska. Řekl bych to takhle: je to snad nejtrapnější grafická technika, která existuje. Stačí k ní najít kus vyhozeného lina, pak sehnat tiskovou barvu za sto, sto padesát korun, knihařskou kostici, čtvrtku papíru a rejtko nebo kapesní nůž. A je to.

LN: Knížka byla nedávno přeložená do holandštiny. Už máte odtamtud nějaké ohlasy?

Ohlasy byly značné, dokonce jsme tam osobně letěli s Jurajem Horváthem a Vojtěchem Maškem. Pobývali jsme tam nějaký ten den, protože holandský nakladatel udělal Panáčkovi sérii výstav – v Antverpách, v Bruselu nebo v Utrechtu, kde jsem vedl také workshop volného rytí představ dívek, které nám na kurzy přišly. Dokonce jsem měl takový pocit, jako kdyby na workshop přicházely postavy z mé knížky. Byla tam třeba dvojčata velkorysejšího vzrůstu a šířky, velmi podobná dvěma holčičkám z Maškova příběhu.

LN: Co všechno jste ještě v Nizozemsku zažili?

Jedním ze sponzorů byl pivovar, který se nachází nedaleko Utrechtu, tomu jsem pak vymýšlel etikety na lahve. Také jsem měl podepisovat naše plakáty v Stedelijk muzeu v Amsterdamu. Jenže když jsem tam dorazil, řekli mi, že už žádné nemají, protože jsou vyprodané. Připadal jsem si jak Joan Miró, který má signovat originální litografie. To mě úplně sejmulo.

LN: Chystá se nějaký další překlad?

Zatím netuším, ale v Tokiu se aktuálně koná naše výstava, která se potom má přesouvat na další místo.Takže odezva je opravdu značná. Také si pamatuju, jak jsme šli v Amsterdamu po ulici a ve výlohách tamních Kanzelsbergerů a Dobrovských byl vystavený nejen Panáček, ale i naše plakáty. Holandský nakladatel Boycott Books ho skutečně hrnul velice progresivním způsobem vpřed.

LN: Jaké máte po Panáčkovi další plány?

Plány, plány, spíš řeším to, co se teď na mě valí. Momentálně dodělávám kvarteto, které se má inspirovat vyhynulými druhy zvířat. Věděl jste o tom, že v čínských řekách žili ještě nedávno říční delfíni? My tady sedíme a tam vyhyne najednou celý delfín! To je strašné. Nebo tasmánský tygr. Taky jsem si našel, co všechno ještě vyhyne, než vyhynu já. Například včely. Pak tu mám třeba seznam cizopasníků – blecha, veš šatní, klíště, komár, pakomár písklavý. Pak noční zvířata – sova houkavá, cvrček houslista a různé další. Ale pozor, vědci říkají, že tak jak některé druhy vyhynou, jiné naopak vzniknou.

LN: Myslíte díky Darwinově evoluční teorii?

Co my víme, co třeba žije v pralesích. Najednou se tam objeví nějaká obluda a my vůbec nebudeme vědět, o co se jedná. Nebo si vemte takovou latimérii – ta je jak posel z pravěku. Já jsem z ní úplně perplex! Vůbec nevíme, co v hlubinách oceánů ještě žije.

LN: Takže další kvarteto bude o budoucích druzích.

Přesně takhle je to myšleno. Dále po mně Holanďani chtějí udělat Erbenovu Kytici, samozřejmě v holandštině. Největší sranda je, že bych ji potom chtěl dovézt k nám do Česka a tady ji nechat přeložil do češtiny.

LN: Práce pro Maška.

Právě, ten by byl nejlepší. Tady vidíte, jak funguje globalizace. Třeba Albatros jednou nabídl Kytici japonské ilustrátorce. Stejně tak ji teď mám ilustrovat já v holandštině.

LN: Kde se vlastně vzalo vaše jméno Chrudoš?

V republice je nás dvacet čtyři Chrudošů, živě jsem se setkal třeba s Chrudošem Chromcem. Když jsem chodil K Novákům na kulečník, tak tam ten člověk vedl kapelu Sextet Chrudoše Chromce. To je jednak nevyslovitelné, ale i ta hudba byl takový bizár, že se na to nedá zapomenout. Také bych rád inicioval sraz Chrudošů. Třeba jihlavská zoologická zahrada pořádá u svých voliér sraz ptáků, kam chodí různé rodiny Stehlíkových, Vránových a podobně. Ti se tam na podzim slétávají, zatímco skuteční ptáci zrovna odlétají. Když jsem chtěl stejným způsobem zorganizovat sraz Chrudošů, zjistil jsem, že je jich největší koncentrace v Ostravě. Tam jsme tři: můj otec, já a ještě jeden živý ostravský veterán Chrudoš.

LN: Ono to také není úplně běžné jméno.

To máte pravdu. Dřív bývalo zvykem, že když dávali v Národním divadle operu Libuši, tak si dvě královské lóže naproti sobě zamluvili Chrudoši a Šťáhlavové. Tyhle dvě skupiny pak do sebe šly a vyvolávaly potyčky na toaletách, schodištích a vytepovaných kobercích. Panstvo, které se ten večer vydalo na operu, tak mělo ještě k divadlu zpestření.

LN: Odkud se jejich nevraživost brala?

Vy jste ještě mladý člověk, nic o tom nevíte. Tak já vám to vysvětlím. Všechno zpackal Jirásek, když napsal Staré pověsti české. A v nich je starobylá dřevní báje, ve které jde průvod Lechů pro Přemysla Oráče, protože ho povolala na trůn kněžna Libuša. Ale ještě před tím má Libuša jako nejvyšší vrchní soud rozhodnout spor bratrů Chrudoše a Šťáhlava, kteří se hádají o pole a další majetky. To je v té báji, já u toho nebyl. Chrudoš je ale s výsledkem nespokojený a vykřikne: „Hanba mužům, kterým žena vládne!“ A Libuša jde do sebe, vrtá jí to hlavou týden, čtrnáct dní, až nakonec uzná: vždyť měl Chrudoš svým způsobem pravdu. Já jsem slabá, útlá, neduživá žena, potřebuju nějakého frajera, silného pořádného oráče.Tak vyšle družinu fousatých lechů za Přemyslem Oráčem, ten doorá, jde za Libušou, tam ji políbí nebo já nevím co, a vytvoří pár. A tak vznikl rod Přemyslovců.

Chrudoš Valoušek (1960) je grafik a ilustrátor. Vystudoval SUPŠ v Uherském Hradišti  a monumentální malbu na pražské UMPRUM. Za svou práci obdržel řadu ocenění - hlavní cenu na letošním festivalu BolognaRagazzi Award, ocenění za Nejkrásnější českou knihu roku pro děti, Zlatou stuhu za výtvarný počin roku nebo cenu Revolver revue. Je také držitelem historicky prvního ocenění věnovaného linorytu na Grafice roku. Kromě Panáčka, pecky, švestky, polena a zase panáčka (2017) ilustroval knihy O zlaté mrkvi (2003), Chrudošův mix přísloví (2008), Zazi v metru (2010), Žaloudění v Kundibále (2010), Valouškova zvířátka (2014) a Chrudošův zvěřinec (2014). Žije v Praze, pracuje v Národní galerii.

Pavel Vokatý