18. srpna 2018 6:40 Lidovky.cz > Relax > Design

Soutěžit s obrazy je jistý druh loterie, říká malíř Tomáš Tichý

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Tomáš Tichý | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tomáš Tichý | foto: Archiv Tomáše Tichého

„Společnost je dnes definována komunikačními technologiemi, které ji neustále zrychlují. Proto je pro mě téma jedince ztraceného v datovém toku často používaným dějovým motivem. Ty displeje v obrazech používám jako brány do jiných dimenzí - do jiných způsobů vnímání,“ říká český malíř Tomáš Tichý. O své práci přemýšlí v širokých, někdy až astrofyzicích souvislostech. Rád si ale udělá legraci, jako se tomu stalo na benátském bienále před pár lety, kdy na návštěvníky nastražil balíček sušenek.

Lidovky.cz: Jak byste charakterizoval svou tvorbu a jaká témata v ní aktuálně nejčastěji zpracováváte?
Asi by se dalo říct, že maluju figurativní obrazy s abstraktními prvky. Baví mě spojování různých forem a obsahů. Vzniká tak napětí, které jinak vytvořit nelze. Napětí jako takové mě zajímá i v rámci společnosti. Než začala tzv. migrační krize, četl jsem hodně Zygmunta Baumana, který ve své Tekuté modernitě a jiných dílech do značné míry předpověděl řadu problémů spjatých s globalizací. Společnost je dnes definována komunikačními technologiemi, které ji neustále zrychlují. Proto je pro mě téma jedince ztraceného v datovém toku často používaným dějovým motivem. Ty displeje v obrazech používám jako brány do jiných dimenzí - do jiných způsobů vnímání. Přemýšlením o různých způsobech vnímání prostoru a času jsem se dostal ke Stephenu Hawkingovi a dalším astrofyzikům. Netvrdím, že jejich teoriím rozumím, ale baví mě o nich přemýšlet a snažit si je vizualizovat. Obraz má tu výhodu, že můžete pracovat i s těžkými, nebo dokonce nepříjemnými tématy a přitom obsah vyvažovat malířskými prostředky, jako je kompozice, barevná skladba nebo hmota. Věřím, že pokud má obraz něco sdělit, musí mít estetickou kvalitu - bez ní si nezíská pozornost a divák odejde dříve, než se začne zabývat samotným obsahem.

Ateliér Tomáše Tichého
Obraz je velmi široký pojem, jehož smysl může každý vnímat jinak. Je celá řada...

Lidovky.cz: Zaujalo mne, že jste nyní začal pracovat se strukturou dřevotřísky. Právě dřevotříska se promítla i do obrazu, který se probojoval do finále britské prestižní soutěže The Columbia Threadneedle Prize. Ta je mimo jiné jednou z největších soutěží pro figurativní umění v Evropě. Jak obraz vznikal?
Dům, v němž mám ateliér, procházel rekonstrukcí a všude se válely tzv. OSB desky – dřevotřísky. Struktura se mi líbila zejména ve chvíli, kdy na ni zasvítilo slunce. Nevěděl jsem však, jak ji použít v obraze tak, aby to nebylo samoúčelné. Později jsem na Facebooku našel fotku kamarádky žijící v Austrálii, jak leze ve větvích liján v pralese. V tu chvíli mě napadlo nahradit strukturu pralesa dřevotřískou. Tu vnímám jako jakousi vizualizaci datových toků, o kterých jsem mluvil výše. Symbolizuje pro mě i způsob, jakým nakládáme s přírodou a jejími zdroji. Ta struktura je zároveň chaos i řád.

Lidovky.cz: Jaký máte z této soutěže a soutěží obecně pocit? Mohou mladým umělcům výrazně pomoci?
Ty lepší soutěže dnes v podstatě suplují to, co dříve dávaly vysoké umělecké školy. Prestiž. Uměleckých škol je na západě i u nás nesmyslně mnoho a absolventů je každým rokem více a více. Úspěch v soutěži značí vystoupení z davu a získání pozornosti. Už samotná účast v takové soutěži je dobrá, protože to znamená, že jste prošli sítem několika tisíc přihlášených. Třeba v tomto případě se na výstavu vybírá každoročně zhruba ze čtyř až pěti tisíc obrazů a soch z celého světa a na samotnou výstavu se dostane jen čtyřicet až šedesát.

Lidovky.cz: Pokud byste měl porovnat přístup Čechů a Britů k umění, jsou patrné rozdíly?
Nejsem znalcem britských poměrů, ale řadu rozdílů vnímám. Tady u nás se donekonečna vedou nesmyslné spory mezi tzv. klasickými přístupy (malba, socha) a konceptuálním uměním. U nás je problém, že o malbě a soše velmi často mají tendenci rozhodovat lidé, kteří nejsou malíři a sochaři. To je problém jak vysokých uměleckých škol, tak soutěží v Čechách. Britové si devalvací uměleckých škol prošli o dekádu (možná spíše dvě) dříve. Dnes se vás tam proto neptají, odkud a z jakého ateliéru jste, víc je zajímá, co děláte.

Obecně si ale myslím, že soutěžit s obrazy je v principu zvláštní, jelikož rozhodování je vždy velmi subjektivní. Beru to jako jistý druh loterie a jednou dvakrát za rok nějakou soutěž obešlu. Do Threadneedle jsem se dostal letos potřetí a celkem s jistotou mohu říct, že mi to pomohlo.

Malba je velmi pružné médium, které velmi jemně reaguje na neustále se měnící...

Lidovky.cz: Je právě vystavování v zahraničí něco, po čem toužíte?
Asi jsem o tom nikdy takhle nepřemýšlel. Pro mě je podstatné malovat. Díky jedné jiné soutěži si mě před dvěma lety všimla italská Crag Gallery, která mě od té doby zastupuje v Itálii a vozí moje věci i na artfairy po Evropě. Je dobré vidět svoje věci i v jiném než jen domácím kontextu.

Lidovky.cz: Upřímně se musím přiznat, že mě pobavil váš „guerillový“ zásah na benátském bienále pár let nazpátek, kdy jste nastražil na návštěvníky balíček sušenek. Trochu mi to připomnělo díl o hipsterech z dokumenárního cyklu Kmeny. Přiblížíte nám, o co se jednalo?
To byla tenkrát jen taková recese, kterou jsme se bavili s kamarádem sochařem Kryštofem Hoškem na benátském bienále. Žádná předem plánovaná guerilla to nebyla. Byli jsme tenkrát frustrovaní z toho, kolik lidí je schopno se dodnes schovávat za Marcela Duchampa a recyklovat jeho odkaz na atomární banality a jak to široká veřejnost setrvačně přijímá. Pod jeden popisek patřící k nějaké vzdálené instalaci jsem položil balíček sušenek, který jsem měl v kapse, a několikrát jsem jej vyfotil s bleskem zrcadlovkou. Najednou se začali scházet lidé a sušenky si prohlíželi, fotili a někteří je pak i hledali v katalogu. Já jsem si pak fotil ty lidi, kteří si to fotili a zkoumali. Několikrát jsme toto zopakovali v různých místnostech a výsledek byl vždy stejný. Fascinující bylo, kolik lidí jsme takhle zblbli.

Lidovky.cz: Když se ještě vrátíme k malbě jako takové: měla by skrývat svůj význam, nebo je v pořádku považovat obrazy pouze za dekorace?
Obraz je velmi široký pojem, jehož smysl může každý vnímat jinak. Je celá řada přístupů - někdo v obraze potřebuje mít příběhovost, jiní upřednostňují abstraktnější formu sdělení. Navíc se oba tyto principy mohou potkávat. Malba je velmi pružné médium, které velmi jemně reaguje na neustále se měnící společnost, a sama sebe tak aktualizuje. Proto nikdy nehrozí konec malby, protože vždy budou malíři, kteří hledají nová, současná témata a občas navíc některý nalezne i téma budoucí.

Lidovky.cz: Mimochodem, jak vnímáte masivní popularitu sociálních sítí jako je Instagram a rostoucí závislost lidí na „obrázcích“, které mnohdy smysl postrádají?
Je to pro mě téma. Nedokážu ale odhadnout, zda nadužívání sociálních sítí bude nadále růst, nebo zda jde jen o určitou vlnu, která později zase opadne, až se lidé přesytí. Vše se dá využívat dobře i špatně. I když 90 % obsahu Instagramu tvoří patrně „přiblblá“ selfie a sebeadorující motivy, je to zároveň médium, které lze smysluplně využívat.

Lidovky.cz: Už podruhé chystáte výstavu se sochařem Ondrou Olivou, jak se vám s Ondrou spolupracuje a jak vám toto umělecké partnerství funguje?
Ondra žije a pracuje na Velehradě, já žiju a pracuju v Praze. Nejsme uměleckou dvojicí, děláme nezávisle každý svoje věci, ale jsme v kontaktu, máme přehled o věcech toho druhého. Teď chystáme v pořadí druhou výstavu pro galerii Kotelna, ale jinak už za sebou máme celou řadu společných výstav a různých projektů. Jsme dobří kamarádi už od akademie a spolupráce je vždycky výborná.

Lidovky.cz: Vaše výstava, kterou chystáte na podzim, nese název Instant life. Co si pod tím máme představit a na jaká díla se mohou návštěvníci v říčanské galerii Kotelna těšit?
To slovo instantní v sobě obsahuje upřednostnění rychlosti před kvalitou. Šlo nám o určitou metaforu směřující k tomu, jak jsme si my lidé zvykli zacházet s přírodou a zdroji a i sami se sebou. Na výstavě budu prezentovat cyklus obrazů Signál 2.0, ve kterém je mimo jiné již zmiňovaná struktura dřevotřísky a jehož součástí je i onen londýnský soutěžní obraz. Budou tam ale i obrazy, které mám zatím jenom v hlavě. Pracujeme každý zvlášť.

  • 0Diskuse


Alena Pecháčková

Autor

Alena Pecháčkováalena.pechackova@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz