V 70. letech se po odebrání státního souhlasu k výkonu duchovení služby stal Karásek součástí podzemního ghetta, kde působil jako písničkář. Přebíral písně amerických bluesmanů, které velice originálně přetextovával a pasoval je na domácí poměry a na své vidění světa. Zprostředkovával duchovní zkušenost lidem ze svého prostředí, tedy „máničkám“, kteří by jinak možná o křesťanskou víru ani nezavadili. Jeho písně byly, názvem jedné z Karáskových knih řečeno, „kázání pro neznabohy“.
  |
V roce 1976 byl v inscenovaném procesu se členy kapel Plastic People of The Universe a DG 307 odsouzen do vězení na osm měsíců a o čtyři roky později v rámci estébácké akce Asanace donucen k emigraci, kde žil převážně ve Švýcarsku a působil jako protestantský farář.
Po návratu do Česka po roce 1989 se jednak vrátil k duchovní práci, jednak, zejména po roce 2000, působil i v politické sféře jako poslanec a člen rady ČT. Ani v době těchto oficiálních funkcí nepřestal Svatopluk Karásek pro underground být oním „Sváťou“, zpívajícím s kytarou nezaměnitelné písně.
Koncertoval sólově, v různých víceméně improvizovaných dvojicích, spolupracoval s folkrockovou skupinou Oboroh, ale jeho nejspíš nejzásadnější muzikantská éra probíhala na přelomu 90. a nultých let (roku 2010 pak Karásek utrpěl mozkovou příhodu, jež mu znemožnila zpívání). V této době se obklopil skupinou Pozdravpámbu, přesněji řečeno, připojil se k undergroundové kapele Chudák paní Popelková, a zpíval s ní svoje písně ve velmi zábavných „šramlových“ úpravách.
Po skupině Pozdravpámbu zůstala jen jedna studiová nahrávka, která vyšla v roce 1999 pod názvem Halelujá. Teprve nyní přišlo lounské vydavatelství Guerilla Records, jež už léta příkladně pečuje o zpřístupnění archivů undergroundové hudby i o její současné výhonky, se sestřihem zachovalých koncertních nahrávek, které představují Sváťu Karáska s tímto do jisté míry bizarním, ale dokonale stylovým bandem v podobě, jež přesně odpovídá jeho nejlepší kondici.
V Pozdravpámbu se totiž sešli muzikanti různých založení. Na jedné straně stál kapelník a výborný hudebník Karel Vepřek, jeden z našich nejpozoruhodnějších (a bohužel také nejpřehlíženějších) písničkářů, a kontrabasista Rosťa Tvrdík, hrající jinak klasickou komorní i symfonickou hudbu.
Na straně druhé bubeník Pavel Heřman, jenž hrál velmi intuitivně, úplně jinak než běžní bubeníci, a jeho rytmy se všemi prohřešky dávaly kapele svébytný „šmak“. Kdesi uprostřed mezi těmito polohami pak byl saxofonista Jarda Šebesta, jehož až jaksi „cirkusácké“ party nejvíce posouvaly zvuk kapely k hospodskému šramlu. Kromě této domácí tradice kritika připomínala, že výraz Podravpámbu lze přirovnat i ke tvobě amerických „geniálních diletantů“ typu Davida Peela nebo The Fugs. Právě v této poloze jsou Karáskovy písně nejautentičtější.
