Srnky v Kladně udržují přesnou míru

Srnky, které se v roce 2007 umístily na třetím místě v soutěži Nadace Alfréda Radoka o původní dramatický text, se už dočkaly rozhlasového uvedení a nyní si je zrežíroval sám autor v Městském divadle Kladno.

Jak známo, režírování vlastních textů není úplně bez rizika, Svoboda si ale poradil dobře: skládá nemilosrdnou realitu svých hrdinů s velkou obrazivostí a fantazií. A také v důmyslné stylizaci. Je to půvabně hravé a vtipné a všechny absurdní „vymyšlenosti“ a odvážně zbudované konstrukce do sebe výtečně zapadají – inscenace se vyznačuje příjemným stylem, který se napájí z elementární divadelnosti.

Když víčka klapají jako kastaněty

Svoboda prohlásil, že se inspiroval hrou Rolanda Schimmelpfenniga Arabská noc, a je pravda, že obdobně jako on používá metodu prolínání monologů postav, sebereflexí a komentářů. I svět jeho hrdinů je křehký, neuchopitelný a banalita se v něm proměňuje v pohádkový svět, kde je možné cokoliv. Do bytu v paneláku se vejde cokoliv. Jenže Svoboda to všechno nebere až tak strašně vážně ani přespříliš poeticky – ve stále šílenějším ději, v němž se postupně vše rafinovaně spojuje, je základním autorsko-režijním vkladem ironie a nadsázka. Ta především pointuje obratně postavené situace.

Postupně se nám představují všichni čtyři smutní hrdinové – dirigent Petr, který skončil v ostravské operetě, ač toužil po nejvyšších dirigentských metách. A tak chodívá se svou vdanou milenkou, violistkou Zdeňkou (Šárka Opršalová), která hraje ve filharmonii, v Praze na koncerty a pak se spolu milují v autě a Zdeňka, protože je počestná, pak rychle spěchá k domácímu krbu. Petr se pak nechává unášet fantazií a po jednom takovém koncertě, kdy spěchá na zkoušku do Ostravy, havaruje. Přežije, ale plech mu seřízne oční víčka a v Brně mu implantují plastová (hezké je, jak Svoboda svou hrou objímá celou republiku). Petra hraje Štěpán Benoni, umělecky pohazuje hřívou a věrohodně mává dirigentskou hůlkou a ještě lépe klape víčky jako kastanětami, což je jeho zkáza, nakonec ho vykážou z koncertu i jako posluchače, jelikož ruší.

Svoboda všechno dění umístil do panelákového bytu s divoce barevnou tapetou v pozadí, která vytváří dojem džungle, jíž se musejí hrdinové prodírat. Ta stěna je jak velké magické oko, kdo se k ní přiblíží, ten s ní splyne jako chameleon. Hrdinové vystupují mezi kuchyňským stolem, linkou a tapetou, které se mění v dálnici, výtah, finanční úřad... Další nešťastník–mykolog Patrik (Jaroslav Slánský) – vyrostl příliš rychle, a tak musí chodit jako skrčenec, nebo by jinak omdlíval. Osamělý úředník z berňáku Karel (Jan Vlas) žije v zajetí svých erotických představ, a je-li konfrontován s realitou, stále pláče. Nakonec zažije sex s dívkou svých snů, což režie pojala v téměř „rozhlasové“ stylizaci s důrazem na hlasovou emotivnost provedení. A konečně je tu vynálezce Aleš (Petr Pěknic), který vynalezl patrové kluziště a penaltu v boxu, což na něm zkouší vlastní matka, která přichází v zástěře a boxovacích rukavicích.

Nejste vy všichni nějací divní?

Komický fantazijní svět Tomáše Svobody charakterizuje i vynalézavý jazykový humor, postavený na spojování paradoxů. A tak vznikají dokonale vykloubené situace, třeba když se hrdinové vzájemně osočují ze svých podivností, rozvine se absurdní dialog: „Vy takhle klapete? A proč vy se tak strašně krčíte? Nejste vy nějací divní? Podívejte se, člověk, který leží nahý ve výtahu a brečí, mně nebude klást takovéhle impertinentní otázky.“

Režie tyto situace ještě s notnou dávkou sarkasmu dotváří výběrem z pop-music: Patrik se vrací svým maluchem z mykologické přednášky (na střeše veze velký hřib) a na dálnici potká Petra, který po vyobcování z koncertu otřesen kráčí do Ostravy. Auto tiše klouže, rozzáří se něžné světlo a zazní Neckářův srdcerváč Půlnoční – jedu domů po trati, jedu přes kopce...

Postupně se všichni čtyři na sebe „nabalí“ a sejdou se v panelákovém bytu, kde naříkají nad svými osudy. Náhle někdo zazvoní a za dveřmi stojí čtyři kouzelné srnky, které mohou každému splnit jedno přání. S tím se ale musí opatrně...

Svobodovo dílko udržuje přesnou míru a při všem bláznění stanovuje docela výmluvnou diagnózu dneška jako šílené doby, která sama staví jedince do neskutečných situací a nutí je, aby v nich obstáli. Svobodova hříčka rozhodně nepostrádá výpověď, která vůbec není tak nezávazně rozjančená, jak by se na první pohled zdálo. Navzdory vší ironii se hraje o tom, že přežít a nezbláznit se může být někdy skoro neproveditelný úkol.