Čtveřice muzikantů se po dlouhých čtyřiceti letech rozhodne dát znovu dohromady kapelu s názvem Smoke, jež se rozpadla v roce 1972. Dnes jsou z nich tatíci se smrtí na jazyku, do kterých by nikdo neřekl, že kdysi dokázali rozvášnit davy fanynek. Podaří se jim to na stará kolena znovu?
„Revival je komedie o rokenrolu a o jednom podvodu, který báječně vyšel tím, že se vůbec nepovedl,“ charakterizuje svůj film režisérka, která ve scénáři rozvedla námět producenta filmu Rudolfa Biermanna. Onen podvod je nastíněn hned v prvních minutách filmu, lze jej tedy předestřít i zde: zapomenutí „českoslovenští Rolling Stones“ (či Beatles, jak evokuje plakát k filmu) se za pomoci drobné investice a mírně nekalých praktik vrátí do obecného povědomí. Pak by měl jeden z jejich členů přímo při koncertu v Rakovníku naoko upadnout do kómatu. Tím se (podle plánu) rozpoutá mediální šílenství, které konečně kapele a jejímu vychytralému producentovi Holubcovi přinese tu pravou slávu a bohatství.
ČTĚTE TAKÉ: |
Mazaný Holubec (Richard Genzer) svou představu Milanovi (Karel Heřmánek), předurčenému ke kolapsu, líčí takto: „Hvězdy našeho šoubyznysu ti svými písněmi posílají energii. Udělaj to zadarmo, protože budou vědět, že díky tomu budou v bulváru ještě dalších čtrnáct dní, a kvůli tomu udělaj cokoliv. Fanoušci nosí trička,Milane, vzbuď se‘. V SaSaZu je vyprodáno. Vysílá se přímej televizní přenos. Prodávaj se vaše starý cédéčka. Červený náramky,Milan to cítí!‘. A drobná počáteční investice se nám bohatě vrací.“
A přestože (jak bylo řečeno) podvod tak docela nevyjde, je v tomhle monologu takřka úplně vyjádřen duch celého filmu: za vlasy přitažená konstrukce prostoupená křečovitou satirou.
Bizarní vzpoura šedé zóny
Jsou slova, která v tomto snímku znějí opravdu často. Spolu s již zmíněnými jmény SaSaZu a Rakovník (ano, ta přivolávaná smrt v téhle komedii obchází s patřičným dusotem, aby si jí opravdu nikdo nemohl nevšimnout) je to slovo „disident“. Cynický producent Holubec je si totiž jist, že k nové slávě kapele Smoke dopomůže, bude-li se (v roce 2012!) usilovně zmiňovat její, ve skutečnosti nikdy neexistující, disidentství. Rád tedy třeba nechává pozvané finské filmaře při tom, že muzikanti ze Smoke „tu osobně pracovali s Václavem Havlem a s Plastikama“, a klade svému svěřenci na srdce: „Pořád zdůrazňuj ten disent.“
„Ale my jsme žádný disidenti nebyli,“ oponuje poctivý muzikant. „Karel dělal v kotelně, protože ho k tomu donutila Yvonne, protože chtěla, aby ji seznámil s Dienstbierem... Ovšem Karel to tam zase dlouho nevydržel s plícema... Takže se s žádnejma disidentama neseznámil...“ To aby bylo jasno.
RevivalČR 2013 |
Je to opravdu trochu zvláštní: potřeba vymezit se takto pozdně vůči disidentství nabývá v tomto, jinak od reality zcela odtrženém, snímku až nepochopitelně obsesivních rozměrů. Jak je možno se dočíst v knižním vydání scénáře, enfant terrible kapely, oplzlý Otakar (v němž se Mariánu Geišbergovi podařilo stvořit skutečně do morku kostí nesympatickou figuru), při novinářských rozhovorech „vyfasoval asi dvacetiletou intelektuálku z Respektu, ptá se ho na jeho nynější vztahy se zahraničním disidentem“. (Slova disent a disident se v publikovaném scénáři trochu pletou.) „Otakar chvíli intelektuálně mlčí a pak jí řekne, že existují i jiné zakázané věci. A nabídne jí, že jí ukáže své péro. Intelektuálka uraženě odchází.“
V jedné fázi filmu je dokonce Lidovým novinám přisouzen obskurní titulek: „Zemřela znovu objevená legenda českého disidentského rocku!“ A za disidentku se sama vehementně prohlašuje i nesnesitelná „Yoko“–Yvonne (Zuzana Bydžovská), která je příčinou všeho zla, které se kdy mezi kamarády z kapely objevilo.
Tyto momenty jsou přitom výsledkem stejně cynického uvažování, jakému se film snaží vysmívat: prohnaný manažer Holubec sází na předstírání někdejší politické perzekuce, (chytřejší) filmový producent Biermann si naopak může být jistý, že hrdinové budou obecenstvu sympatičtější, když žádní disidenti nebudou. A že úspěchu jeho filmu pomůže, když trochu zafouká do stále doutnajícího ohýnku lidové nedůvěry, ba někdy žárlivého vzteku vůči polistopadové glorifikaci disidentství – kdo ví, jak to s nimi všemi bylo, paní...
Brnká se zde na tuhle strunku dost usilovně – a stejně účelově a povrchně jako na všechny další struny, které mají spolehlivě zarezonovat se samolibou omezeností a ignorancí v diváckých duších.
Hladký, neporušený povrch
Svět se tu ukazuje takový, jaký ho patrně chce velká část publika vidět: zkarikovaný do jednoduchých, obnošených a prázdných stereotypů. Ať jde o historii, politiku, fungování médií, hudební branži, rodinné vztahy, alternativní životní styl, nebo třeba užívání drog – to všechno je tu zobrazeno s uklidňující falší a povrchností, která umožňuje divákům nepřipustit si o dané věci ani zrnko podstatnější úvahy, a přece se na její účet bavit a připadat si chytře a na výši.
Není to zase takový paradox, jak by se mohlo zdát: tahle vyprávěnka o údajném znovuprobuzeném bouřliváctví je ve skutečnosti malým trucovitým manifestem měšťáctví a konvence. Je to jeden ze způsobů, jak si říci o diváckou cenu. Škoda, že režisérka sympatického Výletu či ambiciózních Tajností šla tolik pod tu svou.
