4. října 2017 10:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Van Morrison na novém albu nabízí hodinu skvostné starosvětské hudby

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Van Morrison | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Van Morrison | foto: Bradley Quinn

Pracovitost irského zpěváka Vana Morrisona je neuvěřitelná. Sotva si člověk stačil proposlouchat jeho album Keep Me Singing, vydané přesně před rokem, už se hlásí s novinkou Roll with the Punches. Mezitím stačil objet půl světa a odvázat publikum i na řadě prestižních festivalů.

Zatímco loňská deska Keep Me Singing byla hodně laděná do popu a patřila v kontextu zpěvákovy tvorby spíše k průměru, letošní novinku můžeme řadit bezesporu k tomu nejlepšímu, co má Van Morrison na kontě.

Ještě nikdy se Morrison na plné délce alba nepřihlásil v takové míře ke své lásce k blues v jeho různých podobách. Samozřejmě to není žádné překvapení. Už kapela Them, s níž v polovině šedesátých let zahájil svoji muzikantskou dráhu, byla součástí rhythmandbluesového hnutí a v repertoáru měla písničky afroamerických hvězd žánru.

V pozdějších letech jimi vždy Morrison prokládal svá vystoupení a sám s některými ze svých idolů spolupracoval. Johnu Lee Hookerovi například produkoval úspěšné album Don’t Look Back, které bylo poctěno cenou Grammy. A na narozeninovém albu B. B. Kinga 80 se starým mistrem zpívá hned otvírací duet Early in the Morning.

Takže nepřekvapí, že si nyní sám vystřihl svoji sedmatřicátou desku ve v podstatě starosvětském duchu. Tedy nejen obsahem, ale například i délkou, neboť v dnešní uspěchané době, kdy se všichni snaží držet většinou čtyřicetiminutových stopáží, Van Morrison přichází s více než hodinou hudby. Konkrétně patnácti písničkami, které ve vinylovém formátu musejí být dokonce rozděleny na dvojalbum.

A ještě jednou, tentokrát produkční stránkou alba, se staví po bok veteránů. Mezi nimi totiž bývá pravidlem na albech zvyšovat svoje síly přizváním zajímavých hostí. V tomto případě z řad generačních druhů: kytaristy Jeffa Becka, varhaníka Georgieho Famea, zpěváka Chrise Farlowa či hráče na foukací harmoniku Paula Jonese.

Zahraj to znovu, Jeffe

Základ kapely, která album nahrála, se ovšem rekrutuje z Morrisonova koncertního bandu. To nebývá v případě studiových nahrávek sólových zpěváků tak běžné, jak to může na první pohled vypadat. Ale kdo souznění Vana Morrisona s jeho většinou generačně spřízněnými muzikanty viděl a hlavně slyšel naživo, chápe, proč tomu tak bylo.

Album Roll with the Punches ostatně zní hodně živě. Je evidentní, že maximum hudebních základů vzniklo společným hraním ve studiu, Van Morrison v dvojjediné roli zpěváka a producenta nepřipustil žádné nadbytečné aranžérské „serepetičky“, které by se nedaly reprodukovat na koncertech. Samozřejmě s výjimkou vkladu zmíněných hostů.

Ten je ale na druhou stranu pro vyznění celého alba dost zásadní. Když například slovy „Alright, Jeff“ vyzve zpěvák Jeffa Becka ke kytarovému sólu, načež zazní jeho typický zvuk a naprosto specifické tónové postupy, je to jedno z nejsilnějších míst desky.

Načež se hudební „orgasmus“ ještě prodlouží tím, že po prvním sóle Morrison vyzve Becka k ještě druhému sólovému chorusu: „One more, Jeff, one more.“ Starý hit soulmana Sama Cookea Bring It on Home to Me, který měl Van Morrison mimochodem v koncertním repertoáru už od 70. let, se tím neuvěřitelně pozdvihne.

Jednotný styl

Repertoárově je album postaveno na převzatých i původních skladbách. Je tu slavné Stormy Monday T-Bone Walkera, spojené s rhythmandbluesovým hitem Lonely Avenue, který proslavil Ray Charles.

Jsou tu dvě písničky Bo Diddleyho, po jedné od Lightnin’ Hopkinse, Little Waltera či Mose Allisona. Morrison dokonce chvályhodně sahá do odkazu Sister Rosetty Tharpe, jedné z průkopnic rock’n’rollu, která propojovala gospel s blues a hlavně byla bravurní hráčkou na elektrickou kytaru.

Ani většina vlastních Morrisonových písniček neopouští bluesové ladění, hned ta úvodní, jež dala albu jméno, je dokonce hudební variací na jeden z nejslavnějších riffů tohoto žánru Hoochie Coochie Man chicagského hitmakera Willieho Dixona.

Jedna se ale přece jen vymyká: píseň Transformation. Neboli naprosto skvostná rocková balada, jejíž síla vyniká právě v kontextu převládajícího stylu celé desky. A kterou samozřejmě opět povyšuje Beckovo kytarové sólo.

Kapitolou samou pro sebe je zpěv Vana Morrisona. Nejen vláčnost jeho hlasu, skvělý výraz a intonace, ale především fantastické frázování, ve kterém je zpěvák jedním z největších mistrů světové scény. I v dvaasedmdesáti letech.

  • 0Diskuse


Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz