Středa 25. května 2022, svátek má Viola
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

RECENZE: Van Morrison a čtvrté album za čtrnáct měsíců

Kultura

  10:00
Udivující aktivitou vysloveně hýří třiasedmdesátiletý irský zpěvák Van Morrison. Poslední dobou nemine rok bez jeho nového alba a za ten minulý a právě končící rozšířil svoji diskografii hned o dvojici titulů. Letošek završil novinkou The Prophet Speaks.

Van Morrison foto: archiv umělce

Čtyři Morrisonova poslední alba, vydaná v neuvěřitelném rozmezí čtrnácti měsíců, jsou postavena podobně, ale přitom je každé pojato malinko jinak. Roll with the Punches (2017) je do značné míry striktně bluesové a protagonista do studia sezval řadu slavných muzikantů na posty hostí – například Jeff Beck tam předvádí skutečné divy.

Následující Versatile (2017) je z větší částí poklonou Velkému americkému zpěvníku (Gershwin, Porter a spol.), v podstatě se jedná o desku jazzových standardů. První deska z letoška, vydaná v dubnu pod názvem You’re Driving Me Crazy, je přechodem od jazzu ke klasickému rhythm and blues a je spolupodepsána varhaníkem Joeym DeFrancescem, jehož kapela tu hraje velmi podstatnou roli.

A teď tu tedy máme The Prophet Speaks, která nejenže na předchozí velmi úzce navazuje, ale dokonce lze předpokládat, že její nahrávky vznikly při stejných studiových frekvencích. Protože základem kapely je opět DeFrancesco a jeho vynikající, tvárné a neomylně swingující kvarteto (Dan Wilson – kytara, Michael Ode – bicí a Troy Roberts – tenorsaxofon), zní album sice starosvětsky, ale naprosto skvěle, stylově, jeho feeling je mimořádně svěží. Což ovšem platí i pro zpěváka, jehož projev odpovídá věku možná jakousi „moudrostí“, ale rozhodně ne rozsahem či barvou hlasu.

Repertoárově na svém čtyřicátém studiovém albu Van Morrison sáhl z větší části opět k přejatému materiálu včetně svých stálých oblíbenců, jako je soulman Sam Cooke nebo bluesman John Lee Hooker. Jeho píseň Dimples zpíval na koncertech už před desítkami let, je ke slyšení z pirátských nahrávek, ale teprve nyní ji nahrál na řadovou desku. Brilantním otvírákem alba je Gonna Send You Back To Where I Got You From jumpbluesového saxofonisty Eddieho „Cleanhead“ Vinsona s rozšířenou dechovou sekcí.

Pro vyslovené bluesové fajnšmekry je tu pak společná variace na dvě prastará slavná témata Worried Blues / Rollin’ and Tumblin’, kterou Morrison převzal od pozapomenutého chicagského harmonikáře Shakey Jakea (vl. jm. James D. Harris).

A pak je tu ještě druhá sorta písní, totiž vlastní autorské Vana Morrisona, jimiž všechny poslední „žánrové“ desky dobarvuje. V aktuálním případě je jich hned šest. Těžko říct, jestli je to pro Morrisona pochvala (měla by být), ale například Got to Go Where The Love Is je od klasických rhythmandbluesových kusů vlastně k nerozeznání a být jiná doba, mohla se stát v Americe hitem. Stejně tak dokonale šlapající swingující blues 5 am Greenwich Mean Time, postavené na nejtradičnější basové lince celé populární hudby, tzv. walking bass – a ten se nikdy neomrzí a nezklame.

Titulní píseň je vcelku standardní balada, která se ladění alba přece jen lehce vymyká svou rezignací na bluesové prvky (sólo na akustickou kytaru jako by se sem zatoulalo spíš ze španělské Andalusie), naopak Ain’t Gonna Moan No More je v textu i hudbě výslovnou poctou Morrisonovým bluesovým hrdinům.

Autor:

V předdůchodu si odpočinu a pak se uvidí. Možnost, o které se moc neví

Premium Má do penze pět let a je v předdůchodu na tři roky. Na víc totiž nemá naspořeno. Že to nejde? Ale ano. Legislativa to...

Mami, ty se uzdravíš! Jana Vránová o synově cestě do NHL i boji s rakovinou

Premium Před sedmi lety si prožila peklo. Bojovala s rakovinou lymfatických uzlin a nevěděla, jak to synovi, hrajícímu tehdy...

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...

Mohlo by vás zajímat