Hlavní soutěž karlovarského filmového festivalu je stále poněkud nevýrazná, kromě českých zástupců z ní vyvstává hlavně mystifikace Hitler v Hollywoodu. Mluví se spíše o nesoutěžních filmech. Vysoko v diváckém hodnocení se uvelebil irský snímek Ondine s Colinem Farrellem o ženě, která možná je, možná není mořskou pannou. Enormní zájem je o Čtyři lvi; jakkoliv to může znít nepravděpodobně, jde o černočernou satirickou komedii na téma teroristických útoků.
Do Varů také přicestovala bosenská režisérka Jasmila Žbaničová, aby uvedla svůj druhý snímek Na cestě. Opět se tak setkala s členkou hlavní poroty Mirjanou Karanovičovou, která hrála hlavní roli v jejím ceněném celovečerním debutu Grbavica a v Na cestě má roli vedlejší. "Mít před sebou plný Velký sál byl úžasný zážitek," uvedla pro LN režisérka.
Hollywood koprodukce nezná
Konala se panelová diskuse s názvem Proč by filmové fondy měly podporovat minoritní koprodukce? Účastnil se ho i Přemysl Šoba ze Státního fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, který se tam podle vlastních slov přišel poučit od kolegů z Německa, Rakouska a Polska. Ti představili modely koprodukcí ve svých zemích. Státní fond na minoritní evropské koprodukce letos poprvé od svého vzniku vyčlenil milion eur.
U většiny členských států EU systémy podpory minoritních koprodukcí existují řadu let. Podle dalšího účastníka, Petera Zawrela z vídeňského filmového fondu, odmítání minoritních koprodukcí znamená odmítnutí koprodukcí jako takových a koprodukce označil za evropský koncept, který Hollywood nezná.
Polsko podpořilo řadu koprodukcí s Českou republikou (například Zelenkovy Karamazovy, kteří se na Českých lvech stali nejlepším titulem roku 2008), zpětně však spolupráce k rozhořčení Poláků nefunguje. Na Oscara nominované Želary minoritními podíly koprodukovalo Slovensko a Rakousko, ale protože Česká republika našim jižním sousedům recipročně nevypomáhá, Rakousko už se do koprodukcí s Čechy nehrne. A málo se ví, že jeden z tuzemských zástupců v hlavní karlovarské soutěži, Svěrákův Kuky se vrací, je koprodukce česko-dánská.
Podle Šoby Česká republika minoritní koprodukce zatím nepodporovala ne proto, že by nechtěla, ale protože s nimi současná zastaralá legislativa nepočítá. "Mělo se tu za to, že z českých prostředků by se měla podporovat česká díla. Ale svět se mění a dnes je lepší podílet se na filmu i jako minoritní partner a dosáhnout tak na nějaká ocenění, než dělat stoprocentně české filmy, které nepřekročí hraniční přechod v Aši," řekl Šoba.
Šoba i ostatní panelisté vidí pro minoritní koprodukce čtyři důvody. První je logický: na příběhu o Čechovi, který se v Berlíně zamiluje do Polky, se mohou podílet všechny tři země. Druhý pragmaticky finanční: odněkud se peníze vzít musí. Třetí spočívá v tom, že bude možné spojit v jednom štábu dohromady talenty z většího regionu: jedna země poskytne skvělého kameramana, druhá špičkovou postprodukci. A pak je tu i otázka reciprocity: pomoc se vyplatí vracet. "Jakmile minoritní koprodukce v EU podporuje třeba osm států, ostatní je musejí mít taky. V nerovném prostředí se moc nedá fungovat," řekl Šoba.
Proběhl také panel připravovaných dokumentárních filmů Docu Talents from the East, na němž své projekty prezentují tvůrci ze střední a východní Evropy. Předseda poroty soutěže dokumentárních filmů Heino Deckert podpořil prezentaci gruzínského snímku Restaurant Bakhmaro a ti, kdo tam pracují.
Film o bizarním mikrosvětě třípatrového činžáku v provinčním městečku, kde koexistují uprchlíci, Číňan, opoziční aktivisté, potulný pes, obskurně vykachlíčkovaná restaurace a další entity, slibuje mile groteskní podívanou. Drsné naopak budou litevské Rodinné instinkty o incestním páru žijícím na okraji společnosti.
Někteří tuzemští zástupci vsadili na jemný humor. Ukázka z dokončovaného filmu Eriky Hníkové Nesvadbov o vesnici na východním Slovensku, jejíž starosta se rozhodl aktivně bojovat proti úbytku obyvatelstva, nabídla typicky středoevropskou formanovskou absurditu. Úspěch měla i předváděčka projektu Vše pro dobro světa a Nošovic! Víta Klusáka, jenž tragikomickou optikou nahlíží titulní českou vesnici "hostící" továrnu automobilky Hyundai. Medvědí ostrovy, další dokument Martina Ryšavého ze Sibiře, působily velmi lakonicky a úsporně.
